Senátoři ve středu odmítli prezidentova kandidáta na soudce Ústavního soudu Aleše Gerlocha výrazně: dostal jen 19 z 64 hlasů. Pro známého právníka a prorektora Karlovy univerzity je to sice velká prohra, ale ještě větší pro prezidenta Miloše Zemana a jeho styl politiky.
Někdo řekne, že se to dalo čekat už ve chvíli, kdy přišel do Senátu "dohlížet" na Gerlochovu nominaci hradní kancléř Vratislav Mynář. Mohl by se asi snažit, jak chtěl, ale je to asi stejné, jako kdyby vás přemlouval k abstinenci notorický opilec.
Není pochyb o tom, že zásadními předpoklady pro výkon ústavního soudce jsou kromě profesní zdatnosti také morální integrita, nezávislost a jistá zásadovost; chcete-li odolnost vnějším vlivům. Takovým, jaké předvedl právě kancléř Mynář, když se scházel se soudci a soudními funkcionáři, mluvil s nimi o "živých" nerozhodnutých sporech a pak pochopitelně čelil podezřením, že se vměšoval do nezávislosti justice. A vyšlo to najevo jen proto, že příslušní soudci na to sami otevřeně upozornili; byla to obrovská blamáž pro Zemana i Mynáře, takže ta otázka se nabízela: vybral by si prezident typově stejné kandidáty, otevřené a nezávislé? A proč by je vybíral, když od nich v praxi evidentně očekává opak?
Nebo jinak: proč je navržen právě tento kandidát; není to jen proto, že umí být za tu funkci vděčný? Který třeba pochopil, že vděk je třeba projevit, až přijde čas? (O tom, že veřejně neztrapní prezidenta a jeho kancléře nemluvě.)
Skutečností je, že prezidenti Klaus i Zeman takto, mocensky, k Ústavnímu soudu přistupovali; ten první, když pochopil, že tato instituce s ním tuhle hru hrát nebude, o ni dokonce ztratil zájem, a tak řada soudcovských míst zůstala neobsazena až do příchodu nového prezidenta.
Otázka: nebude se Zeman po středeční lekci chovat podobně?
Faktem je, že před Alešem Gerlochem mnozí varovali: právník Tomáš Němeček připomněl, že neví o tom, že by bojoval proti nespravedlnosti, ani se nezastal nevinného. Profesor Jiří Přibáň přemýšlel, zda Aleš Gerloch nemůže být loajální nejen Zemanovi, ale obecně každému, kdo mu zajistí ten či onen post. Jsou to možná tvrdá slova, možná předbíhající současnost, ale takto byl kandidát možná opravdu vnímán: jako odborník, který ovšem nedokáže být zcela nezávislý a pevný v názorech: Přičemž stojí za to se na následnou volbu a rozdělení hlasů podívat právě s vědomím tohoto osobnostního hodnocení: senátoři ANO zdůrazňovali odbornost, kdežto třeba lidovecký senátor Zdeněk Papoušek zase připomínal osobnostní pohled a profesorovu spornou komunistickou minulost. Pěkně se nám to v té volbě vyprofilovalo, podívejme, není v tom ukryta vlastně celá filozofie, jedněch či druhých?
Nebo nemají vlastně pravdu všichni?
Určitě ne. Protože jsou tu otázky: 1. Kde jinde, než zde, by mělo platit, že čím větší odborník, tím větší odpovědnost? 2. Nemůže být odbornost bez osobnostních limitů spíš nebezpečím, než zárukou správné volby?
Tím víc, že Aleš Gerloch, který má renomé opravdu pracovitého člověka, mohl být po odchodu současného předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského za čtyři roky možným kandidátem na jeho funkci.
I proto vyniká současný výsledek hlasování v Senátu jako hlas odpovědnosti a obezřetnosti. Jako bezpochyby hlas rozumu. A vítězství nad podivnými manýry Miloše Zemana a jeho mocenskými čachry.
Sám Gerloch to bezděčně vyjádřil po hlasování: "Domnívám se, že se více hlasovalo o panu prezidentovi a jeho kancléři než o mně…" Má bezpochyby pravdu, nicméně jeho nominace jistou vnitřní logiku mít musela. Teď bude dobré sledovat, s jakým kandidátem přijde prezident příště.
