Vítejte ve volební Americe 2016. Tradiční role se tentokrát prohodily.
Za Republikánskou stranu, konzervativní sílu americké politiky, tradičně dbalou ústavních institucí, silného mezinárodního postavení země ve světě a liberální ekonomické politiky, kandiduje na prezidenta Donald Trump.
Slibuje Spojeným státům hotovou politickou revoluci, demontáž psaných i nepsaných pravidel vyvažujících systém brzd a protivah, rozbití nejstarších a nejosvědčenějších mezinárodních spojenectví a silnější roli státu v ekonomice.
V barvách Demokratické strany, v amerických bipartijních poměrech pokrokové politické síly, věřící v přerozdělovací pravomoc vlády v hospodářství, zastávající se nízkopříjmových skupin obyvatelstva a skeptické k používání síly v zahraniční politice, se mu staví Hillary Clintonová.
Dává jasně najevo, že nebude váhat brát se za americké zájmy ve světě s pomocí "svalnaté" diplomacie a v případě potřeby i nasazením armády. Na výrazně levicovou až populistickou ekonomickou rétoriku přistupuje až po silném vnitrostranickém tlaku, kdy ji v primárkách těžce proháněl socialistický senátor Bernie Sanders.
Zůstávejme ve střehu, s paradoxy letošní volební Ameriky tím zdaleka není konec.
Vůdce, který přikládá ucho k zemi
Trump rád nahlíží sám sebe jako lídra, jemuž mezi politiky rovného není. Co v čele republikánů udělal, však není vůdcovský kousek. Neobjel USA a nepřesvědčil voliče, aby následně dokázal s politikou strany pohnout.
Přiložil pouze ucho k zemi a vyslyšel dlouho probublávající spodní politické proudy. Využil čím dál očividnějšího rozporu mezi neoliberální ekonomickou politikou republikánské elity (nízké daně bohatým, deregulovaný finanční sektor, podpora volného obchodu) a frustrací voličské základny, která v důsledku globalizace přišla o dobře placenou práci i životní jistoty.
Introvertka jako hráz revolucím
Clintonová, povahou ryzí introvertka vidící sebe sama ideálně zavřenou kdesi v pracovně a pilující nuance politického programu s názvem "pokrok v mezích zákona", stojí před úkolem svézt se na vlně dvou revolucí valících se z opačných koutů společnosti i politiky a ukormidlovat je tak, aby nesmetly Spojené státy v jejich dosavadní podobě.
Od šíření demokracie k podpoře diktátorů
"Jen" před desetiletím vysílal republikánský prezident George Bush ml. stranu i celou zemi na honosnou misi rozšíření svobody a demokracie na Blízkém východě jako na cestu k míru. Letošní vlajkonoš Republikánské strany se vyznává z obdivu k blízkovýchodním diktátorům včetně Bushem svrženého Saddáma Husajna.
Ronald Reagan označil v osmdesátých letech Sovětský svaz slavně za říši zla. Donald Trump letos neslavně vzývá Vladimira Putina pilně obnovujícího sovětské poměry doma i v blízkém zahraničí za svůj politický vzor hodný následování a pobízí ruské tajné služby, aby se vloupaly do mailů jeho volební soupeřky.
Silná vláda končí, silná vláda začíná
Bill Clinton vprostřed devadesátých let jako demokratický prezident vyhlásil, že éra mocné a silné vlády skončila. Hillary Clintonová jako kandidátka na prezidenta, dotlačena osmi lety vlády Baracka Obamy a vnitrostranickou levicí vedenou Bernie Sandersem, se chystá novou éru mocné a silné vlády stvrdit.
Demokraté vysílají do prezidentských voleb kandidátku, která se v době, kdy zřejmě nejúčinnějším teroristickým útokem je ten kybernetický, spolehne coby ministryně zahraničí na vlastní e-mail a server, jehož zabezpečení je tak chatrné, že z vašeho běžného soukromého gmailu činí pevnost. Neváhá ho navíc používat na území nejrafinovanějších nepřátel USA, jak situaci vyhodnotil sám šéf FBI.
Stihomam podobný tomu Nixonovu
Clintonová stojí těsně pod vrcholem politické moci ve Spojených státech, a přesto si uchovává svůj navýsost podezřívavý přístup k okolnímu světu, v němž vidí především lidi chystající se uškodit jí samé a její rodině. Permanentní a apriorní obranný postoj poháněný pocitem ohrožení jako by upomínal na bývalého prezidenta Richarda Nixona, jehož obdobné stihomamské sklony vyvedly pod hrozbou ústavní žaloby předčasně ze dveří Bílého domu.
Kandidát zloby
Trump – a jeho projev na republikánském sjezdu, jímž přijal stranickou nominaci na prezidenta, to ukázal dokonale – je kandidátem strachu a z něho vyplývající zloby. Naštvaná bílá Amerika jeho ústy křičí, či spíše řve: Dost! Reaganovský optimismus a jím vzývaný sen o "zářícím městě na pahorku" u republikánů vyvanul dokonaleji než dusno po prudké letní bouřce.
Kandidátka naděje
Demokratická strana, obhájkyně zájmů ekonomicky slabých a obzvlášť sociálně znevýhodněných v řadách etnických menšin, kreslí ústy manželů Obamových a viceprezidenta Bidena na svém sjezdu optimistickou vizi země, kde nemožné není nic, protivenství se překonávají a dílo předků je opatrováno a zdokonalováno.
Američtí voliči letos čelí takřka dokonalé záměně rolí a zmatení pojmů. Nabízí se jim navíc velmi prekérní volba.
Mají uvěřit Donaldu Trumpovi, který jim v čele pravicové konzervativní strany slibuje, že blížící se apokalypse zabrání zbouráním dosavadního řádu věcí? Anebo Hillary Clintonové, která navenek optimisticky vyhlíží pokračování Obamovy éry, ale uvnitř zřejmě bojuje s nixonovskými běsy?
Šťastnou volbu, Bůh s námi všemi a zlé pryč.
