Nobelovu cenu za mír letos dostanou čtyři Tunisané, aktéři jasmínové revoluce za „rozhodující příspěvek k budování pluralitní demokracie v Tunisku“. Kvartet národního dialogu vznikl v létě 2013, poté co „se proces demokratizace ocitl - v důsledku politických vražd a rozsáhlých sociálních nepokojů - na pokraji kolapsu“.
Vítězství (ona se Nobelovka bere trochu jako sport, jakási soutěž, kde se vyhrává) Kvartetu národního dialogu přináší jistou úlevu. Vyhlašování, podobně jako loni, skončilo překvapením. Dodejme příjemným překvapením. Protože nevyhrála celebrita, světová osobnost. Za žhavou kandidátku na mírovou cenu byla do poslední chvíle považována německá kancléřka Angela Merkelová.
Nic proti této ženě, zaslouží obdiv za to, jak umanutě, s protestantskou zaťatostí bojuje za uprchlíky. Úctu si vydobyla i na Ukrajině, kde tolik usilovala o mír. Ale mírová Nobelovka, to cítí každý, není přece pro tyhle lidi. Mluvilo se také o papežovi Františkovi, o tom „muži dobra“, nebo spíš „muži oddanému dobru“. Ale nač by papež, tenhle papež, který natahuje ruce ke zbídačeným, potřeboval cenu míru? Ani on, ani Merkelová ji nepotřebují. Mír by měli mít v popisu práce.
Nobelův výbor se zjevně snaží, aby svět mohl brát cenu vážně. A aby měla smysl. Když loni putovala do rukou indického aktivisty, který se zasazuje za práva dětí, Kajláše Satjárthího a mladé Pákistánky bojující za právo žen na vzdělání Malály Júsufzajové, nečekalo se to. U nás je před udělením ceny zřejmě skoro nikdo neznal (a rok poté nezná dál). Ale jedině tak má ta cena jakýs takýs smysl.
Vícekrát byla udělena dosti šíleně. Kdo mohl tu placku s Nobelem brát vážně, když ji v roce 1994 strčili Jásiru Arafatovi, který byl nejen na Západě považovaný za muže spolupracujícího s teroristy? (Tehdy na protest odstoupila třetina členů Nobelova výboru a nelze se jim divit; byl to skandál.)
Žádné nadšení nevyvolalo ani ocenění Baracka Obamy v roce 2009. A, trocha surovosti, rozpaky naopak nevyvolalo, když o deset let dřív cenu dostali Lékaři bez hranic. Na těch dvou držitelích pěkně vidíme paradox Nobelovky: Američané nedávno bombardovali nemocnici v Afghánistánu, kde Lékaři bez hranic pomáhali. Jistě ne úmyslně, omylem, ale přece přišlo o život dvaadvacet lidí. – Strkat Nobelův metál světovým politikům prostě je riskantní.
Česká Nobelovka: pražská kavárna a sluníčkáři
Komu by měla být cena míru udělována? Oficiálně osobě nebo organizaci, která „vykonala nejvíce pro bratrství mezi národy, zrušení nebo zmenšení existujících armád či pořádání a propagaci mírových kongresů“. Už ty ambice ceny jsou obrovské: bratrství mezi národy? Zmenšení armád? Může to tedy být někdo jiný než světová celebrita? Vymezení ceny skoro vylučuje „normální lidi“.
Ale, jak vidíme, její určení bylo dávno překonáno. Dostali ji lidé, kteří armády spíš zvětšovali. Třeba Henry Kissinger oceněný v roce 1973. Za prezidenta Nixona byl jedním z hlavních tvůrců americké válečné politiky ve Vietnamu, Laosu a Kambodži, podílel se na rozhodnutích o leteckých útocích na Indočínu atd. Při vší úctě k tomuto muži, cenu za mír dostat prostě neměl.
Letos Nobelův výbor, který jmenuje norský parlament, vybíral z celkových 276 kandidátů. Vyberte pak. To vážně není legrace. Tolik lidí „páchá“ dobro, tolik nezištně (ne jako politici) nasazuje krk za druhé, jde proti většině (to ovšem za nějaký ten pátek možná potká i Merkelovou).
Skvěle vybraných bylo v minulosti ovšem jistě víc: Fridtjof Nansen (1922), Albert Schweitzer (1952), Martin Luther King (1964), matka Tereza (1979), Lech Wałęsa (1983), Desmond Tutu (1984), Elie Wiesel (1986), dalajláma (1989), Aun Schan Su Ťij (1991), Nelson Mandela (1993), Liou Siao-po (2010) a další.
Máte rádi Aktuálně.cz?
Hlasujte pro nás v internetové anketě Křišťálová Lupa 2015 v kategorii Zpravodajství. Za každý Váš hlas děkujeme!
Kdo by měl mírovou Nobelovku dostat u nás? Pražská kavárna, tedy onen neurčitý, ale o to intenzivněji nenáviděný spolek humanitních intošů? Nebo „sluníčkáři“, kteří soucítí s uprchlíky, prosazují porozumění doma i ve světě? U nás, jako obvykle, spíš víme, kdo by ji dostat neměl...
Každopádně letos Nobelův výbor vybral rozumně. Žádný Al Gore, Gorbačov, Evropská unie (to ale bylo opravdu vtipné, cenu dostalo tolik lidí, nádhera, já taky), žádný Jimmy Carter nebo Angela Merkelová, ale pro nás neznámí a o to zřejmě cennější Tunisané toužící po svobodě a demokracii. Na něž my už skoro zapomněli.
