Komentáře pro online deník Aktuálně.cz jsem začal psát loni v září; mám za sebou tedy první - v pravém slova smyslu školní - rok.
Je to dobrý moment věnovat jeden komentář trochu netradičně vlastní - a obecně novinářské - práci. Ne, že bych si chtěl sám dávat vysvědčení; jde mi spíš o několik nedorozumění, která se neustále znovu a znovu v různých debatách vynořují. Poučen zkušenostmi uplynulých deseti měsíců neočekávám, že by se vynořovat přestala, ale už kvůli své frekvenci si zaslouží ucelený text, nejen roztroušené odpovědi na ten či onen komentář na Facebooku či e-mail.
První z nich se týká samotné otázky, čím moje texty jsou, anebo spíš čím rozhodně nejsou. Rozhodně nejsou (alespoň ne v očích autora) konečným slovem na dané téma, verdiktem soudce, proti němuž není odvolání.
Překvapivě velké množství lidí čte a sdílí moje komentáře s tím, že přesně vyjádřily myšlenky, které se jim neurčitě a dlouho honily hlavou, a teď konečně dostaly tvar. To je pro mě velká radost; koneckonců, obvykle je píšu právě proto, abych formuloval úvahy, které se neurčitě a dlouho honí hlavou mně. Jako třeba zrovna teď.
Ale jakkoliv rád se vší pokorou zjišťuju, že mluvím nejen za sebe a že se tolika čtenářům honí hlavou tytéž myšlenky jako mně, není to rozhodně postoj, který bych automaticky očekával, nebo snad dokonce požadoval.
Komentář je příspěvek k veřejné debatě. Sedíme kolem pomyslného hospodského stolu a diskutujeme. Komentář je jedna replika od jednoho z diskutujících, nic víc. Může být trefná, případná, může otevřít diskusi nové řečiště, může přimět ostatní, aby opustili, nebo lépe promysleli svoje vlastní stanoviska. Ale není žádný důvod očekávat, že by jedna replika - ať už jakkoliv přesně zasáhne cíl - měla diskusi ukončit.
Ve svých textech předkládám názory, o kterých jsem pečlivě přemýšlel a pro které mám dobré argumenty. To ale neznamená, že bych je servíroval jako "pravdu". To je další časté nedorozumění. Komentář nemůže být "pravdivý". Komentář vyjadřuje subjektivní pohled, není to faktické tvrzení, a z definice mu proto nelze přiřadit hodnotu "pravda" nebo "nepravda". I když si za svými komentáři stojím, nemohu žádný z nich "dokázat", protože názor dokázat nelze. Každý si může myslet, že je Miloš Zeman dobrý, nebo špatný prezident, ani jedno ale není "pravda". V tom také spočívá kouzlo a smysl diskuse - můžete přesvědčit oponenta. Anebo naopak přijmout jeho argumenty, pochopitelně.
Když vyslovíte faktické tvrzení a podepřete ho důkazem, diskuse končí. Když vyslovíte názor a podepřete ho argumentem, diskuse začíná.
Komentátoři vstupují do diskuse; není důvod si myslet, že v ní nemůže zaznít protiargument, který je přiměje změnit názor. Pokud se to stane, neděje se žádná tragédie. Naopak. Je to známka toho, že diskuse funguje a přináší ovoce, kvůli němuž ji pěstujeme - společenský konsensus. Cesta k němu je dlážděná jednotlivými replikami; svou roli sehrály i ty, které byly "zváženy a shledány lehkými".
Jistěže píšu komentáře především proto, abych přesvědčil oponenty, ale pokud tu a tam přesvědčí oni mě, proč ne?
Další časté nedorozumění se týká role novináře, který vstupuje do veřejné diskuse. Často je vyjádření postoje samo o sobě vnímáno jako prohřešek proti novinářské nestrannosti, nebo dokonce projev nějakého "aktivismu". (Což je v jistých kruzích vyznačujících se tendencí dávat příponu -ismus čemukoliv, s čím se nedovedou vypořádat argumentačně, pokládáno za obzvlášť těžkou urážku.)
Je to, domnívám se, především vedlejší důsledek polohy, do níž se veřejná diskuse v Česku a mnoha dalších zemích dostala.
Napříč kakofonií názorů, postojů, hesel a výkřiků, které v každém lidském společenství zaznívají, vede neviditelná linie oddělující prostor demokratické debaty vedené s úctou k druhému a faktům od demokracii ohrožujících extremistických postojů, dezinformací a propagandy:
Bytostnou povinností novináře je držet se vlevo od ní. Před dvaceti lety se to nezdálo jako problém, protože veřejná diskuse přesahovala do prostoru napravo jen okrajově:
V dobách, kdy rovnost všech před zákonem, nepřípustnost diskriminace a další úhelné kameny demokracie zpochybňovali maximálně Miroslav Sládek a Haló noviny, nebyl fakt, že se zodpovědná média držela na opačné straně pomyslné demarkační čáry, vnímán nijak kontroverzně. Naopak - platilo to za naprostou samozřejmost, dokonce zakotvenou v tehdy čerstvých redakčních kodexech.
V roce 2003 schválila Poslanecká sněmovna Kodex ČT, který například obsahuje větu: "Česká televize nebude kohokoliv při svém provozu nebo v programu diskriminovat, zejména z důvodů pohlaví, věku, rasy, sexuální orientace, národnosti, etnické příslušnosti, náboženství nebo příslušnosti k určité sociální skupině." Dokážete si představit protesty proti "falešné politické korektnosti", které by schvalování tohoto textu provázely dnes?
Protože od té doby se veřejná diskuse výrazně posunula:
Protidemokratické postoje, projevy netolerance k lidem jiného etnického či náboženského původu, dezinformace, "fake news", "alternativní fakta" a hoaxy dnes bohužel tvoří podstatnou část veřejné debaty. Úspěšně je využívá Donald Trump i Miloš Zeman, a nejsou zdaleka jediní. Vytváří a šíří je bezpočet "alternativních médií".
Seriózní média dělají stále totéž - drží se striktně nalevo od dělící linie. Jenže opticky to dnes vypadá jinak. Protože napravo už nejsou jen obskurní extremisté a nenávistné plátky, ale docela významná část politické i mediální scény, je pozice na levé straně logicky vnímána jako opuštění principu nestrannosti, a tedy stranění.
Je to ale jen optický klam, způsobený posunem veřejné diskuse. Je nesmysl tvrdit, že novináři českých veřejnoprávních médií nenávidí Miloše Zemana. Nebo že americká mainstreamová média "aktivisticky" bojují proti Donaldu Trumpovi. Dělají prostě to, co dělala vždy. Stojí na opačné straně než projevy, které jsou takříkajíc - i na základě grafiky - za čárou.
Pro úplnost dodejme, že může samozřejmě nastat i takováto situace:
Situaci, kdy jsou demokratické principy z veřejného prostoru vytěsněny zcela, a jako fakta platí to, co za ně prohlásí vládnoucí moc, známe z vlastní nedávné historie. Novinářům, kteří se nechtějí zpronevěřit své profesi, pak nezbývá než působit v samizdatu, exilu nebo dělnických profesích.
To z nich ale nedělá aktivisty ani "cizí agenty", byť jsou tak v parodii na veřejnou diskusi obvykle označováni. Naopak, právě oni zůstali novináři v pravém smyslu slova.
Obviňovat dnes ze zaujatosti novináře, kteří odmítají "jít s dobou", pokud se tato odklání od principů demokracie, tolerance a úcty k faktům, je nesmysl.
Je to stejné, jako podsouvat aktivismus Pavlu Tigridovi, Lídě Rakušanové nebo Ivanu Medkovi za to, že svého času ve Svědectví, na Svobodné Evropě či ve vysílání Hlasu Ameriky nedávali vyvážený prostor prohlášením Komunistické strany Československa.
