Na "hlas lidu", tedy počet diváků jednotlivých filmů, se spolehnout nelze. V oblasti televizní tvorby tento hlas už po několikáté letos zvolil nejsledovanějším filmem na českých obrazovkách Troškův Kameňák.
Měřítkem kvality by mohly být mezinárodní úspěchy našich filmů.
Těch je ale pohříchu málo, v poslední době zaznamenal výraznější úspěch jen film Štěstí Bohdana Slámy, který si odvezl ceny například z festivalů v San Sebastianu, Montrealu či Chotěbuzi. České filmy na mezinárodním poli bodují spíše na méně prestižních přehlídkách, ale například na Evropských filmových cenách po nich není ani vidu.
Snímky oblíbené u diváků (stalo se zvykem je nazývat komerční, mainstreamové, divácké, případně lidové) nejsou většinou totožné s těmi, které se líbí na festivalech. Těm se zase dávají přívlastky nekomerční, umělecké, kvalitní, nezávislé.
Jsou ale i výjimky, které v sobě spojují obojí. Většinou je ale vysoká umělecká úroveň snímku v nepřímé úměře k jeho návštěvnosti. Miloš Forman v Liehmových Ostře sledovaných filmech (NFA 2001) řekl: "Podstatou komerčnosti je to, na co si lidé už zvykli."
Pravé umění se vymezuje vůči řádu, je v ostrém protikladu k akademické strnulosti, konvenčnosti a ukončenosti.
A také proto není možné za umění označit většinu současné české filmové produkce. Filmy "jdou s dobou" a divákovi vychází vstříc, někdy až příliš.
Z českých tvůrců lze dnes za nekompromisní a novátorské označit paradoxně dva stále aktivní režiséry té nejstarší generace, tedy Jana Švankmajera (Šílení, Lekce Faust) a Jana Němce (Toyen, Noční hovory s matkou). Debutanti poslední doby rezignovali na odvážný a novátorský přístup a kopírují dle nátury tu českou novou vlnu, tu divácké generační snímky z 90. let.
Ne každý filmař má možnost, odvahu či vůli živořit jen proto, aby byl jeho film oslavován jako umělecké dílo. Finanční situace českého filmu a absence funkčního zákona o kinematografii dnes ani neumožňuje vznik většího množství uměleckých snímků. Přesto se člověk nemůže ubránit dojmu, že vyvážit 20 průměrných snímků ročně pouhými dvěma či třemi výjimečnými je málo.
Za současnou situaci české kinematografie je spoluodpovědná i česká filmová kritika, jejíž hlavní proud (který je logicky nejsledovanější) dává přednost filmům "pro lidi", nerada si komplikuje osobní vazby v malém a uzavřeném českém prostředí a současně má k českým filmům shovívavější přístup v duchu "hlavně že se tu aspoň něco točí."#reklama
Když pak do českých kin přijde skutečně umělecký snímek, který má sílu například nedávno uvedeného filmu Dítě (vítěz loňského festivalu v Cannes), nelze se ubránit závěru, že česká kinematografie ještě rozhodně není tak dobrá, jak by mohla být.
