Pět let píšu o případu, který se odehrál před více než jedenácti roky. UniCredit Bank Czech Republic (UCB, původně Živnobanka) rok přemlouvala advokáta Ladislava Poláka, ať si od ní koupí cenné papíry. Nakonec mu ale podstrčila jiné, než nabízela, rizikové.
Osobní bankéř Král mu nabízel cenné papíry "kajmanské emise", emitenta Anthracite Investments (Cayman), Ltd., ve finále mu však podstrčili papíry Lehman Brothers Treasury CO BV (Co. B. V.). Až když "Lehmani" zkrachovali, Polák zjistil, že má jiné papíry, než mu byly nabízeny. Osobní bankéř se k podvodu doznal. Polák žaloval banku, leč prohrál. Odvolal se. Zas prohrál. Žádal Českou národní banku (ČNB), ať zahájí správní řízení s UCB, neboť porušila povinnosti obchodníka s cennými papíry. Marně.
Když se díváte na roky trvající vývoj (viz přiložené texty), vidíte, jak jedna instituce opisuje stanoviska od druhé, jeden soud od druhého. Jen zíráte. Zvenčí to vypadá jako jasný podvod. (Případ má víc rovin, ony rizikové papíry v době prodeje de facto neexistovaly, nebyly známy jejich parametry. Když ve známost vešly, tedy až po připsání klientovi Polákovi, ukázalo se, že mu nesměly být prodány, neboť není odborník a papíry jsou rizikové.)
Rok za rokem se přesvědčujete: policie selhala, státní zástupci selhali, ČNB selhala (nevykonává dohled), soudy taky. Systém, alespoň v případu, kdy občan stojí proti bance a "zbraně" jsou krajně nerovné, selhává. Na občana a jeho práva kašle, hájí banku, která klienta podvedla.
Když Polák prohrál i u Nejvyššího soudu, obrátil se k instanci poslední, k Ústavnímu soudu (ÚS). O necelý rok dříve totiž vydal průlomový nález. Až do té doby ústavní soudci odmítali stížnosti, které se týkaly poškozených a odložení jejich oznámení orgány činnými v trestním řízení. Práva poškozených nebrali v potaz, neboť "úkolem Ústavního soudu je výlučně ochrana ústavnosti".
Co je "příkrý rozpor"?
Avšak v srpnu 2014 ÚS vydal nález (I. ÚS 3196 ze dne 12. 8. 2014), který se týkal povinnosti státních orgánů vést efektivní trestní řízení. Jednalo se, jako u advokáta Poláka, o stížnost poškozeného.
Soudci ÚS dál drželi "zásadu zdrženlivosti" (ochotu brát v potaz jen věci jasně spojené s ústavními svobodami, třeba právo na svobodu projevu atd.), ale platilo to jen pro případy, kdy orgán činný v trestním řízení ŘÁDNĚ ODŮVODNÍ své rozhodnutí. Čili pokud poctivě vyšetřuje, neopisuje, pokud policisté a žalobci jednají KOMPETENTNĚ atd. Když se tak nestane, když není vedeno poctivé vyšetřování, a pokud zároveň orgány nejednají kompetentně, pak se jedná o zásah do práv poškozeného a ÚS může zasáhnout.
Převedeno na kauzu pana Poláka, znělo to nadějně. Jeden státní orgán za druhým zde nejednal kompetentně, rozhodnutí řádně neodůvodňoval. (Osobní bankéř se přiznal k podvodu, parametry cenných papírů nebyly známy v době prodeje, papíry nesměly být Polákovy prodány atd. atd.) Takže se dalo čekat, že Ústavní soud bude tyto chyby vnímat podle svého nálezu z roku 2014. Omyl, opak je pravdou. Polákovu stížnost odmítl.
Polák si ústavníkům stěžoval, že se mu nedostalo práva na spravedlivý proces, že se Nejvyšší soud nevypořádal se všemi jeho námitkami. Stěžoval si i na nedostatečnou správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů. Ale ÚS mu píše, že do činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, pokud jsou jejich právní závěry "v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními…" (Rozumíte, přiznání osobního bankéře, že mu strkal něco jiného, než Polákovi potom připsali, není v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními!)
Trvalo to dva roky, mohli být hotovi za den
Podle ÚS poškozený nemá pravdu, že by se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho námitkami; prý se všemi zabýval, avšak dospěl k závěrům "odlišným od jeho přesvědčení". No aby ne! Hle, ústavní soudci se vrátili ke staré, pohodlné praxi: "Další argumentací stěžovatele se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť směřuje pouze proti hodnocení důkazů. Do tohoto postupu je ingerence nepřípustná." Atd.
Jenomže bez alespoň letmého zhodnocení důkazů přece ÚS nemůže vědět, jestli obecné soudy, žalobci a policisté jednali KOMPETENTNĚ a své závěry ŘÁDNĚ ODŮVODNILI. Jak jinak by to proboha chtěli sudí poznat?
Ústavní stížnost Polák podal v květnu 2015, odpověď je datována 21. června 2017. Přes dva roky to trvalo, výsledek ale mohl být, zdá se, hotov za den. Ve verdiktu stojí, že "postupem Nejvyššího soudu v posuzované věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele", proto byla stížnost zamítnuta.
Pokud nálezu správně rozumím, pak spravedlivý proces znamená, že se soudy věcí zabývají, že se ke všemu vyjádřily (jedno jak), a to je tak všecko. Z pohledu strážců ústavnosti nejde o to, jak kvalitně a zodpovědně soudy pracovaly, jestli důkazy (zde zcela flagrantní) správně posoudily.
Nabídnou vám "mercedes, prodají koloběžku". Osobní bankéř, který cenné papíry nabízel, policii přiznal podvod a byl potrestán. Je doloženo, že nebyly známy parametry papírů (neexistovaly), ale to je fuk, banka občana převálcuje jak tank žábu a ústavní soudci to potvrdí. Stačí, že proběhlo celé soudní kolečko, pěkně odspoda nahoru, důkazy nedůkazy, víc poškozený nesmí chtít. Banka ho smí v klídku obrat o 4,5 milionu.
Nejde o nic "velkého", o lidská práva, barvu pleti, šátek na hlavě, svobodu projevu, zdravotní péči, "jenom" o střet občana s bankou, za níž policie, státní zastupitelství, ČNB, soudy i Ústavní soud stojí jako jeden muž. Amen.
