Vicepremiérka Alena Schillerová si nejspíše myslí, že rozptýlila kritiku za ořezávání obecních rozpočtů, které se navíc mají podílet na proplácení vládní protikrizové pomoci. Ohání se ministerskou analýzou, podle níž se prý příjmy měst a vesnic ztenčí "jen" o jedenáct procent - a v jejich silách přitom je ustát až patnáctiprocentní propad.
Svatá prostoto! Máme extrémně vysoký počet obcí a armáda jejich starostů má velmi rozdílné finanční možnosti. Jedno celkové číslo neříká vůbec nic. A už vůbec neodůvodňuje, proč by se nejrůznější krizové kompenzace měly hradit právě z obecních peněz.
Možná ministryně financí sází na to, že si lidé vybaví těch pár vykutálených hejtmanů či starostů velkých měst, kteří dirigovali miliardy dle svých osobních zájmů. Jenže to je jen hrstka padouchů. A kvůli tomu má zůstat bez šance sestavit smysluplný rozpočet na šest tisícovek starostů?
Neřiditelný průtokový ohřívač
Na obce - ale i kraje - čeká hned trojitá facka.
Propadnou se jim výrazně rozpočty, přičemž na rozdíl od kabinetu nemohou jen tak přijít na trhy a prodat dluhopisy za desítky miliard. Rána první.
K propadu daňových příjmů kvůli krizi se přidává aktivní škůdcovství ze strany centrální vlády. Senátoři se ještě sice snaží zamezit tomu, aby podporu pro živnostníky vyplácela na úkor obcí, velmi pravděpodobně ale bohužel neuspějí. Rána druhá.
A do třetice všeho zlého: paní ministryně samosprávy vyzvala, aby v krizi státu pomohly a investovaly. Vždyť jen za loňský rok si města naspořila 25,5 miliardy a kraje 5,8 miliardy! Na to obce unisono odpovídají, že na žádné investice nemají a současný systém je i to málo, co plánovaly, nutí poslat k ledu.
Mnohé z problémů se táhnou už od počátku tisíciletí, kdy byly ustanoveny kraje. Že jsou v této podobě nevyhovující, je veřejným tajemstvím. A jednou z jejich největších obtíží je právě financování: stát na ně navalil kvanta povinností ve školství, zdravotnictví, sociální péči i dopravě. Místo jasně stanovených příjmů ale každý rok kraje a obce musejí čekat, až se centrální politici dohádají o státní rozpočet a zbude jim čas zabývat se i regionálním školstvím či silnicemi nižších tříd.
Rozpočty krajů a obcí se tak změnily ve víceméně nepředpokládatelné a prakticky neřiditelné průtokové ohřívače peněz. Pokud vicepremiérka žádá větší investice, jen se usvědčuje z nevědomosti, jak malou část z rozpočtů mohou starostové a hejtmani nyní reálně ovlivnit.
Poté, co erár kraje a obce znehybněl šíleným financováním, rozhodl se navíc v díle zkázy ještě pokročit. Dupl nohou na takzvanou dluhovou brzdou. Zatímco centrální vláda si ještě několik let může bez problému půjčovat a vejde se do stávajících pravidel zadlužování, obce už zákon o rozpočtové zodpovědnosti začíná kosit.
Pokud jste i přesto chorobně odvážný starosta a opravdu se pustíte do nové kanalizace či zkusíte získat něco z eurofondů pro místní školy, dostanete se svým malým rozpočtem dle ministerstva financí velmi rychle do nebezpečné dluhové zóny a už jde po vás kontrola.
Obce se samozřejmě přizpůsobily. Ještě více si syslí, aby investici pak v ideálním případě zaplatily skoro celou "z ruky" a měly pokoj od ministerských kontrol. Je to samozřejmě také možnost, jen se při tom musíme rozloučit s vidinou, že by se nám podařilo venkov a města pozvednout dříve než za sto let.
Každý dobrý skutek bude potrestán
Jestli má tato krize posloužit i k něčemu užitečnému, pak ideálně i k tomu, aby se podařilo vyjasnit dvacetiletý chaos ve financování obcí a krajů. Ten současný neumožňuje obcím a krajům plánovat, protože škola či silnice musejí fungovat, i když stát ještě vůbec neví, kolik na to nakonec pošle. Starostové a hejtmani tak mají plnou odpovědnost za klíčové služby ve své oblasti, ale drtivá část peněz jim jen protéká nekontrolovaně mezi prsty. A kdo chce investovat, na toho číhá dluhová brzda jako gilotina.
Jsou samozřejmě v krajích a obcích stále střelci, kteří výzvu paní vicepremiérky uposlechnou s největší radostí. Například zlínský hejtman Jiří Čunek úporně prosazuje svůj politický pomník - novou nemocnici za osm miliard korun -, ač na to nemá vůbec zajištěné financování a o smyslu mnozí pochybují.
Takto se ale naštěstí chová málokterý hejtman či starosta. Pamatují na paragraf, který jim ukládá péči řádného hospodáře. Takže se snaží alespoň trochu ovlivnit to málo ve svém rozpočtu a střádat korunu ke koruně na potřebné investice.
A jako každý dobrý skutek, i tento musí být po zásluze potrestán - milí starostové, abyste nekazili centrální vládě třísetmiliardový schodek, budete muset protikrizové kompenzace zaplatit vy. Máte radost?
