Před rokem, kdy do Česka vtrhl koronavir, jsme už věděli o jeho prvních obětech, ale zdaleka jsme netušili, co přijde. A tak se celou zemí rozezněla píseň Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře Není nutno. "Říkal jsem si, proč se ve svízelných dobách uchylujeme k písničkám. Jiné národy se posilují bojovým pokřikem, my Češi ve čtrnáctém století zpíváme, aby nás pánbůh ochránil, ve dvacátém, ať mír zůstává s touto krajinou. Pojďme tu tradici oživit," připomněl tehdy Zdeněk Svěrák Svatováclavský chorál a Modlitbu pro Martu. Krajinou pak zněly (přesně to bylo 25. března) známé verše "není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo, hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo".
Je to laskavá píseň. Do nepohody. Ovšem jen do té pohádkové, kdy se sice věci přechodně zkomplikují, ale nakonec vše dobře dopadne. Jenže covid-19 je smrtící nemoc, která bere nevratně. Od prvního úmrtí dnes uplyne přesně rok. A mezitím jakoby zmizelo celé větší město. Vybavíte si třeba Břeclav? Tak si představte, že se ztratila. Třeba jako v pohádce. Jenže žádné mávnutí kouzelného proutku teď nepřijde.
Stokrát víc než hvězd na temné obloze
Covidu-19 u nás podlehlo už takřka 25 000 lidí. Mnozí z nich tady mohli být ještě dlouho. A proto se dnes v poledne nebude zpívat, ale do ticha za ty, kdo nepřežili, se rozeznějí zvony.
Minuta ticha za oběti pandemie má jediný, nesmírně těžký, a nenahraditelný úkol. Připomenout, že za tím číslem, které je už tak hrozivé, až se stává těžko uchopitelným, je dvacet pět tisíc konkrétních lidských osudů. A také příběhů rodin, kamarádů i spolupracovníků, kteří budou své blízké tady na zemi už navždy postrádat.
Akce Minuta ticha za oběti pandemie vznikla jako soukromá iniciativa, není to politická výzva ani organizovaný protest. Ale k politice ji přece jen jedna věc váže. Spontánně, z potřeby té nejzákladnější lidské účasti její iniciátoři dělají to, čeho současní politici naopak schopni nejsou - tedy tiše uctít oběti a vyjádřit soustrast pozůstalým.
Jsou země, kde toho volená reprezentace schopna byla - a kde proto měli novináři to štěstí, že ji mohli - mimo jakékoli stranictví či stranění - zcela přirozeně podpořit. Na konci února, když ve Spojených státech počet obětí přesáhl půl milionu, to byl prezident Joe Biden, kdo národ vyzval k společné tryzně. "Já vím, jaké to je, když tam nemůžete být. A vím, jaké to je, když držíte jejich dlaně, a pohled v jejich očích mizí. Ta temná propast ve vaší hrudi, jako byste do ní byli sami vtaženi. Ten smutek přeživších, ta zlost, pochyby víry ve vaší duši," promluvil šéf Bílého domu ke svým spoluobčanům.
Americké vlajky na federálních budovách vlály na půl žerdi. A tak, jako budou dnes znít zvony v Česku, rozhoupaly se po Bidenově řeči i ve washingtonské katedrále. Deník New York Times vyšel na titulní stránce s grafikou přibližující to nesmírné množství životů, které si nemoc už vyžádala. National Geographic zase připomněl, že 500 000 je číslo stokrát vyšší, než kolik hvězd lze spatřit pouhým okem na temné noční obloze
Žádná snaha vizuálně nebo příměry vyjádřit velikost ztrát ovšem nemůže být výmluvnější než jednotlivé příběhy.
Životy zachycené v okamžiku smrti
Novináři to vědí, proto také New York Times - jeden z největších, nejčtenějších a nejbohatších světových deníků - po teroristických útocích z 11. září 2001 dlouhé týdny zveřejňoval medailonky obětí. Cyklus Portréty smutku (Portraits of Grief) pak zcela zaslouženě získal Pulitzerovu cenu. A nyní, s odstupem bezmála dvaceti let, jsou to právě tyto osobní příběhy, které v záplavě dalšího tehdejšího dobového zpravodajství jednoznačně přetrvávají.
Jsou to "životy zachycené v okamžiku smrti", jak v New York Times říkají nekrologům, živým vzpomínkám - a i tentokrát deník v sérii Ti, které jsme ztratili (Those We've Lost) průběžně přináší portréty obětí pandemie. V jednom z dalších projektů Koho jsem ztratil/a (Who I Lost) pak nechává promlouvat pozůstalé.
Redakce Aktuálně.cz to v rámci svých možností dělá také. Ať jde o potréty těch, kteří odešli, nebo o příběhy těch, kteří se snaží dalším obětem předejít. Či třeba o upozornění, že pomůže, když účast uprostřed pandemie budeme nejen pociťovat, ale také projevovat.
O novinařině se říká, že je prvním záznamem historie. Chcete-li, svědectvím o přítomnosti pro budoucnost. A proto, i když samozřejmě nejen proto, je výzva k dnešní Minutě ticha za oběti pandemie dobrá, potřebná, nutná. "Jsme přesvědčeni, že společné sdílení smutku a vzpomínek na oběti umožní naší společnosti lépe a důstojněji vykročit do budoucnosti, která nás po skončení pandemie čeká. Bude v ní mnoho výzev, jež se budeme muset naučit zvládat. Ale památka obětí by vyhasnout neměla," stojí v prohlášení autorů výzvy.
Je to minuta za ty, kdo už zde nejsou, ale také minuta pro nás, abychom se v budoucnu nemuseli sami za sebe stydět.
