Zcela jednoduše: je to intelektuální provokatér, který jako by si liboval v tom, jít proti proudu. Svého času všichni, kdo chtěli hledat viníka Putinova přepadení Ukrajiny, sdíleli jeho přednášku Proč je Ukrajina vinou Západu. V konfliktu mezi Izraelem a Palestinci Mearsheimer pro změnu zcela jasně podpořil Palestince a obvinil Izrael z páchání genocidy.
Co je ale základem Mearsheimerových tezí, které jsou pro určitou část lidí tak lákavé? Mearsheimer se vrací k základním tezím realismu - tedy, že velmoci mají své objektivně definovatelné bezpečnostní zájmy bez ohledu na to, kdo v nich vládne a k jaké ideologii se hlásí. Přímému střetu mezi velkými mocnostmi se pak lze vyhnout nastavením rovnováhy sil a respektováním vymezených sfér zájmů. Vzorem, jak to udělat, je vídeňský kongres po napoleonských válkách.
V tomto pohledu nehrají ideologie vládců jednotlivých států velkou roli. Konflikt přerůstající do vojenského střetu vzniká téměř automaticky, kdekoliv se dostanou do konfliktu zájmy mocností. V krajní poloze toto funguje mechanicky a bez ohledu na přání či záměry lidí, kteří mocenské státní mašinerie obsluhují. Rovněž morální otázky jsou přesunuty někam na druhou kolej…
Diktátoři ve vleku dějinných nevyhnutelností
Zní to sice surově, ale racionálně. Jenže to není pravda. Ve skutečnosti neexistují žádné "zájmy státu" nezávislé na idejích, které jsou v mysli těch lidí, kteří stát aktuálně řídí. To, že 19. století bylo po napoleonských válkách ušetřeno řadu desetiletí dalšího více let trvajícího konfliktu mezi velkými mocnostmi, je spíše zásluhou skutečnosti, že dominantní mocností se stala Velká Británie, která byla ovládána spíš idejemi klasického liberalismu než výsledkem vídeňského kongresu.
Vídeňský kongres naopak položil základy pro budoucí německé sjednocení pod militaristickou taktovkou Pruska, což pak bylo jednou z příčin tragédie první půle 20. století. Stejně tak menší státy tvrdohlavě odmítají roli pouhých pokerových žetonů v partii mezi velmocemi - a ideologie v tom hraje velkou roli. V 19. století to byl vzrůstající nacionalismus, který nakonec způsobil rozpad mnohonárodnostních říší.
Celý realistický koncept je snadno zneužitelný (a zneužívaný) pro rozředění a sejmutí viny z diktátorů. Vzbuzuje představu, že i kdyby nestáli v čele svých států Hitler, Stalin nebo Putin, tak výsledek bude tak nějak podobný, protože kořenem konfliktu jsou geopolitické síly nezávislé na tom, jací lidé se ocitají ve vedení. Kdyby tam byl někdo jiný, tak tady válku máme stejně…
Mearsheimerův omyl
Jenže nejlepším příkladem toho, že to tak nefunguje, je právě John Mearsheimer. V lednu 2022 neměl podle Mearsheimerovy analýzy Putin žádný geopolitický důvod vstoupit do války s Ukrajinou a Mearsheimer tvrdil, že Putin válčit nebude, protože k dosažení jeho cílů mu stačí strašení. Žádná bezpečnostní hrozba vůči Putinovi tehdy totiž objektivně neexistovala.
Ukrajina neměla žádnou vyhlídku na to, že vstoupí do NATO. Německo a střední Evropa se zdály být zcela závislé na dodávkách ruského plynu a Putin se mohl spolehnout nejen na maďarského premiéra Viktora Orbána, ale i na Německo, že jakýkoliv pokus poskytnout Ukrajině nějaké bezpečnostní záruky bude zablokován. A Spojené státy se v té době vzpamatovávaly ze svého ostudného stažení z Afghánistánu. Bidenova administrativa byla slabá, nerozhodná a neměla absolutně žádný zájem podílet se na konfliktu někde jinde.
Konflikt na Donbase byl už několik let zmrazený. Přestože se frontové linie nikam neposouvaly, vybíral si cenu v řádech desítek životů ročně - většinou po šlápnutí na minu. Tedy stěží důvod k rozpoutání války, která dnes stála už statisíce životů. Neexistovala žádná akutní situace, která by ohrožovala jakýkoliv ruský bezpečnostní zájem. Putin si mohl velmi jednoduše strašením vynutit významné ústupky - a Mearsheimer předpokládal, že právě to také dělá.
Jenže jak se ukázalo, Mearsheimer ve skutečnosti Putinovi a jeho pohledu na situaci nerozuměl. Nerozuměl mu, protože se až příliš díval na všechny geopolitické faktory a vůbec nezkoumal ideologii Putina a jeho vnitřního kruhu. Bohužel si Mearsheimer ze svého omylu nevzal poučení a zasekl se v určité pozici, která mu předtím přinesla pozornost a slávu. A k tomu připojil další omyly - například vyloženě amatérský pokus vypočítat nevyhnutelnost ruského vítězství a poměr ztrát na základě objemu vystřílené dělostřelecké munice (tedy postup, který selhal už Britům na Sommě v roce 1916).
Pokud chceme situaci realisticky vyhodnotit, tak nakonec nemůžeme zanedbat ani ideologii, kterou se Putin řídí. K tomu je třeba prostudovat si, co říká, co píše a co říkají a píšou jemu nejbližší lidé. To Mearsheimer očividně vůbec neudělal, spoléhal se jen na pohled z velké dálky, který situaci vnímá optikou geopolitické šachovnice, na které se hraje zcela amorální partie. Jen tak lze vyprodukovat ospravedlnění Putinovy války, ze kterého Putin nevychází jako jednoznačný padouch.
Autor, spolupracovník Institutu liberálních studií, je ekonom a překladatel.
