V atmosféře téměř totální veřejné nedůvěry v politiku a politické strany se parlament několik dní svíjel v krutých obstrukcích. „Poslanci prořečnili noc, pro Česko neudělali nic," hlásaly sugestivní titulky.
Nebyla to od sociální demokracie taková malá marketingová sebevražda? Na kterou, naštěstí pro ČSSD, budou mít voliči ještě dost času zapomenout?
Ó ne. Šlo, z pohledu sociálních demokratů, o jeden z nejlepších opozičních tahů za poslední léta.
Tak především. Hlavní poražený obstrukčního týdne se jmenuje: Jiří Paroubek. Ten, který na jaře 2009 shodil vládu, ale neměl plán B. Ten, který teď sociálním demokratům místo obstrukcí doporučoval (asi desáté) hlasování o nedůvěře …
Paroubka, který ČSSD donekonečna vyčítal pasivitu a vlastně téměř cokoli, obstrukční spektákl dokonale zastínil. Za jeho éry silných a ještě silnějších slov se sociální demokracie k něčemu takovému nikdy nezmobilizovala. Sobotka a spol. se s konečnou platností emancipovali od paroubkovské minulosti.
Pracovní víkend pro obyčejné lidi
Sociální demokraté obstrukcemi také „vykázali činnost". Dokonce se, svou vytrvalostí, zapsali do historie. Zní to asi přízemně, ale pokud se politici něčeho takového - v rámci fair-play demokracie - dopustí, nemůže jim to u voličů ublížit. Místo vysvětlování druhého či třetího pilíře a daňových sazeb teď ČSSD bude stačit, když vzkáže: Pamatujete, jak jsme se vás tenkrát bili, za dlouhých listopadových nocí? V sobotu, v neděli?!
Tohle může znamenat víc, než všechny billboardy s „lepším životem pro obyčejné lidi". Voličovo podvědomí zapracuje.
Nedůvěra v politiku je tak hluboká, že jeden „prořečněný týden" už ji těžko může poslat ještě níž. Z tohoto pohledu neměla ČSSD co ztratit.
Dá se namítnout, že obstrukce mohly mít vyšší úroveň, že proslovy mohly být důstojnější nebo alespoň méně plané. Zas tak moc, aby oranžoví obstrukčníci recitovali libanonskou poezii, účel prostředky nesvětí. (A takovým výběrem řečnických témat ČSSD své stížnosti k Ústavnímu soudu rozhodně neprospěla.)
Podstatný pro politiku ale je „celkový dojem". A ten zní: po boji čestně poraženi. Vůbec se nedivím, že si Bohuslav Sobotka, doteď nálepkovaný jako bezkrevný, dokonce až bojácný politik, připadá jako hrdina po bitvě u Thermopyl.
Zadostiučinění je pochopitelné; ale jestli chce vládnout, bude muset Sobotka příště taky něco vyhrát. O dost.
