Když v roce 2019 odstupoval z pozice předsedy britské dolní komory John Bercow, mnozí si postekli, jak by jeho jadrné "Order!" prospělo i české dolní sněmovně, kde se jako vždy bez ladu a skladu překřikovala vláda s opozicí. Jenže funkčnost britského modelu nespočívá ve jménu předsedy, nýbrž v kompetencích, které jsou mu svěřeny, aby se důležitá součást ústavního systému nezadrhla obstrukcemi.
Podobné je to v Německu, Rakousku a dalších evropských zemích. Jen v Česku přerývaně dodýchává ultraliberální duch parlamentní kultury 90. let, během níž po dekádách vlády jedné strany regulovala vystupování poslanců jen velmi volná pravidla.
Tomio Okamura (SPD) není první, který jich zneužívá, ale rozhodně by měl být poslední. Potřebujeme shodu na omezení nefunkčních obstrukcí, aniž by utrpělo právo opozice dostatečně se distancovat od vládního konání.
Obstruo, ergo sum
Během třicetihodinového projednávání pandemického zákona média zaznamenala, kolik statisíců stojí jedna prožvaněná hodina poslaneckého zasedání. Mnohem horší je ale ušlý zisk z nepřijaté legislativy. V minulém volebním období se pro všemožné obstrukce a mimořádné sněmovní schůze nedostalo na celkem 350 zákonů. Pro srovnání: Ještě v letech 2002 - 2006, tedy v období masivního přijímání norem v souvislosti se vstupem do Evropské unie, se neprojednala jen čtyřicítka zákonů.
Bez většího povšimnutí se nám tu tak zadřela zákonodárná moc a nezdá se, že by to v minulosti někomu příliš vadilo: Vláda může vždy tvrdit, že přeci do sněmovny normu přinesla. Koaliční poslanci mohou obvinit opozici z obstrukcí. Opozice zase vládní většinu z navrhování paskvilů.
Ve skutečnosti jsou někteří poslanci i rádi, že jim jednací řád dává takový prostor k exhibici, aby ujistili své voliče, že se za ně bijí opravdu hlava nehlava. Nyní to předvádí Tomio Okamura, ale není rozhodně první v řadě. Premiér Petr Fiala (ODS) si nyní stěžuje na obstrukce, ale když byl sám lídrem opozice, rozhodl se pro blokování elektronické evidence tržeb za každou cenu. Jeho výrok z roku 2016, že "chcete-li obstruovat, tak potřebujete podporu těch, kvůli nimž to děláte" by jistě nyní Okamura bez zbytku podepsal.
Ještě komičtější je Andrej Babiš (ANO). Když byl v exekutivě, ostentativně pohrdal sněmovnou. Byla to pro něj jen žvanírna, kam ani nechodil. Když je ovšem nyní v opozici, při hlasování o důvěře vládě si neodpustil zdlouhavé expozé, aby vzápětí nastoupil celý zbytek jeho ekipy k dvoudennímu oddalování předem jasného hlasování.
Tohle už opravdu nejde dál a uvědomují si to již i někteří poslanci. Pokud nebudou stanoveny limity pro projevy a jejich pořadí, situace je nutí se neustále hlásit s dalšími a dalšími příspěvky, aby náhodou nebyli obviněni z malého revolučního zápalu.
Posílit předsedu a stanovit časy
Jaké se nabízí řešení? Přepracování jednacího řádu sněmovny by nemělo být zas tak těžké, protože je možné se inspirovat v ostatních evropských zemích. Nepochybně by se měl dočkat posílení předseda sněmovny. Kdo teskní po rázném Bercowovi, teskní také po tom, aby Speaker mohl stanovovat řečníkům časové limity.
Mnohem bližší inspiraci ale nabízejí Němci či Rakušané. Po té koneckonců volá i ústavní právník Jan Wintr ve své publikaci Proměny parlamentní kultury.
Už nyní představuje nedůstojné peklo zahajování sněmovní chůze. Jeden by očekával, že se začne hned hovořit o té nejpodstatnější z navrhovaných norem. Reálně ale vždy vypuká nepřehledná mela o to, co se vlastně dostane na pořad jednání. Málokterý poslanec tak nakonec ví, pro co hlasuje.
To se dá snadno odstranit právě posílením autority vedení sněmovny. Předseda spolu s místopředsedy a šéfy poslaneckých klubů by mohli program předjednávat. Kdo by proti tomu chtěl rebelovat, musel by si opatřit většinu, což nebývá úplně jednoduché.
Aby ale opozice nebyla válcována, lze jí garantovat právo na určitý počet vlastních návrhů, které dojdou až k projednání. Nikoli náhodou také většina videí z Bercowových jurodivých výstupů pochází z britských "Opposition Days".
A co s castrovskými projevy při projednávání státního rozpočtu či jakékoliv další konfliktní normy? Jednoznačně zkrátit. Vršení monologů není dialog. Poslanec musí umět svou myšlenku vsunout do 20 minut. Odstranit by se mělo nekonečné doplňování o faktické poznámky. Stejně tak je přežitkem přednostní právo na nekonečné projevy předsedů klubů, kteří jsou z neznámých důvodů nadřazeni nad práva ostatních poslanců.
Nechce Okamuru odpočinout
Velkou chybou by ale nyní bylo předělávat jednací řád jen kvůli jednomu extrémnímu obstrukčníkovi. Změny mají být systémově, aby zas chvíli vydržely. Tedy vzniknout ve shodě vlády i nejsilnější opoziční strany. Protože jinak hrozí, že se bude upravovat jednací řád dle politické situace při každém volebním období.
Nalákat ANO k nějaké spolupráci by přitom nemělo být pro vládní pětku nemožné. Hnutí vidí, jak si opoziční roli pro sebe uzurpuje slabší SPD, protože je ochotna zajít mnohem dále. Právě jen nová pravidla pomohou umírněnější opozici se prosadit a zároveň zajistit, aby se alespoň něco z opozičních návrhů dostalo do skutečné rozpravy.
Většinová shoda poslanců nad novým jednacím řádem by nakonec měla být pro všechny úlevná. Pro vládu s opět fungující sněmovnou. Pro opozici s vyjasněnými mantinely. A konec konců možná i pro Tomia Okamuru, který by si mohl na chvíli vydechnout.
