Textař Michal Horáček se sice ještě definitivně nerozhodl, jestli bude kandidovat na Hrad, ale kampaň už dělá. A dělá ji dobře. Přesně tak, jak je u nás potřeba: lidově. To se zde cení, příjemný, lidový milionář.
Jeho čerstvý počin: běžel se dvěma novinářkami v trenýrkách (samozřejmě že nikoli červených!) kilometr v Roudnici nad Labem a povídal si s nimi. Udělal to pro talkshow Kilák. Internetový projekt spustili Karel Dlabač, Bára Hlaváčková a Tereza Tobiášová. Motto pořadu: "Když běžíš, nemáš čas vymýšlet neupřímnou odpověď." Běží se jeden kilometr. Vše snímá kamera.
Horáček moc neběží, kluše lehce v záklonu, občas spustí ruce podél těla, nežene se. Mladé novinářky klušou každá z jedné strany. Textař neustále mluví, v podstatě během toho kilometru nezavře pusu. Je vidět, že mluví rád, že ho to baví stejně jako být v centru pozornosti. Což je pro kandidáta na prezidenta základní podmínka.
Na začátku vykládá, že není sportovec. Pro voliče Miloše Zemana jistě plus. Ale kdysi se vsadil "o hodně vysokou částku", že uběhne pět kilometrů. Začal běhat profesionálně: "Měl jsem fyzioterapeuta, měl jsem trenéra, měl jsem zvláštní stravu, jedl jsem jenom takový ty bílý masíčka…" Tady mu to s lidovostí maličko ujelo, přece jen není úplně lidové, když chce někdo uběhnout pět kiláků a potřebuje na to tým expertů.
Jenomže na druhou stranu, prezident republiky nese odpovědnost, proto potřebuje tým. Horáček nenápadně a skromně ukázal, že se nespoléhá jen sám na sebe; je-li třeba, nechá si poradit.
Věří si a neváhá se pochválit: "Pak jsem to dokázal, běžel jsem těch pět kilometrů za dvacet jedna čtyřicet, což bylo, všichni říkali, na to, že jsem strávil život za psacím stolem, docela dobrý; mně to teda připadalo dobrý." Od té doby intenzivně hraje tenis; třikrát týdně hodinu a půl a ještě v neděli s kamarády, "takže takových pět hodin týdně". Tady se takřka něžně vymezuje jako úplný opak Zemana. Toho si lze skutečně jen obtížně představit na kurtu.
Co je to Ovčáček? Nějaká nemoc?
Při běhu Horáček předvádí, jaký je patriot. Roudnický zámek představí jako "největší hradní nebo zámecký komplex v České republice po Pražském hradu". Oznámí, že v tomto městě uspořádá příští rok, v květnu 2017, festival, "protože tady je nádherné barokní nádvoří (…) a pokusím se pozvat Jarka Nohavicu a Anetu Langerovou a zejména kapely, které opravdu budou soutěžit…"
Známá jména, nezbytná potrava pro kampaň každého politika. I když tady zatím oficiálně o žádnou kampaň nejde.
Jedna ze spoluběžkyň se táže: "Necháte si Ovčáčka?" Horáček vypálí: "Co to je?" Smích. "Nějaká nemoc nebo co? Jsou na to masti dobré?" Ví, že se vůči dnešní hlavě státu musí vymezit. Činí to opatrně, nenásilně, přes mluvčího Zemana. Když se ptá, co to je Ovčáček, odplácí prezidentovi jeho starší výrok, že Horáčka nezná. Očko za očko, zoubek za zoubek.
Hned se však ukázněně vrací ke svému základnímu tématu. Od Hradu odvede řeč na Roudnici, kde žije: "Je pěkné být z malého města a žít v tom malém městě s těmi lidmi, kteří tam žijou taky." Kdepak, žádná Praha, žádná pražská kavárna, malá Roudnice a její lidé. Obyčejný, lidový kandidát.
Novinářky se ho ptají, zda má jasno, jestli bude kandidovat. Odvětí: "Je to tak, že já vyjíždím teď po zemi na pozvání lidí, byl jsem bezvadně na Slovácku východním, i na jižním, a ptám se lidí, co si tak myslí. Myslíte si něco silného o tom, jak se má vykonávat funkce českého prezidenta? Co byste v tom spatřovali? Chybí vám něco, nebo nechybí? Přáli byste si něco jiného, nebo silnějšího? A oni mi to říkají. Já tam poslouchám, já tam moc nemluvím."
Geniální. Pokud chce Zemanovi přetáhnout voliče, musí jim dát prostor. Typické je, že neřekne, co mu ti lidé říkají, co si vlastně představují. O to totiž vůbec nejde. Podstata je v tom, že ON jim naslouchá. I při klusu vypadá, že má kampaň velmi dobře promyšlenou.
Stále se vrací k lidem, "lidi" jsou tím základním tématem. Vyjadřuje to opakovaně: "Já chci být prezident, může to být ješitný, může to být bláznivý, ale já bych chtěl, aby to bylo obyčejný. Protože ta přímá volba je vždycky mezi tím kandidátem a přímo těmi lidmi."
Následuje dotaz, jestli to nebyl zbytečně vynaložený čas, pokud by se nakonec rozhodl nekandidovat. Skoro vykřikne: "Vůbec ne! To je geniální tam jezdit. Tam je to skvělý, mě to tak obohatilo. Já jsem poznal místa své vlastní země, své vlasti, kam bych se nikdy nedostal. Vlčnov třeba, to je úžasný, nebo Suchá Loz, Rakvice, to je normální vesnice, akorát že tam staletí žili předkové mýho táty…"
O pár vteřin později nad běžcem a běžkyněmi jede vlak, načež Horáček pyšně oznámí: "Hele, to je náš vlak!" Rozumíte, "náš vlak", nás Roudničáků, nebo snad Čechů, Slezanů a Moravanů? Náš vlak. Vlak naší vlasti. Americké. I ty trenky a tričko působí neuvěřitelně americky. Americká kampaň pro Zemanovy voliče. Horáček for president. Dělá to "pro lidi", pro Roudnici, pro náš vlak, pro vlast.
