Redakční názorové texty amerických deníků Wall Street Journal a Washington Post se v posledních letech opravdu málokdy na něčem shodnou. Jedním z těch řídkých případů je těžká skepse, s níž oba listy hodnotí rozhodnutí prezidenta Joea Bidena odejít k letošnímu 11. září z Afghánistánu. Komentátoři obou listů to považují za riskantní krok, který může skončit pádem afghánské vlády, návratem Tálibánu a občanskou válkou, během níž se rozvrácená země může znovu stát zázemím teroristů.
Při popisu těchto rizik se lze odvolat na čerstvou výroční zprávu Ústředí amerických zpravodajských služeb (DNI), která byla zveřejněna ve stejný den, kdy média informovala o Bidenově rozhodnutí. Zpráva konstatuje, že "afghánská vláda bude mít potíže, aby udržela Tálibán pod kontrolou, pokud spojenecká koalice stáhne svoji podporu". Kábul podle této analýzy "čelí neúspěchům na bitevním poli, a Tálibán si je jistý, že může dosáhnout vítězství".
Biden přesto odchází. Klíč a vysvětlení, proč to dělá, lze ovšem najít v té samé zprávě, která varuje před možným chmurným scénářem. Současný šéf Bílého domu si rizika svého kroku bezpochyby uvědomuje. Jenže z jeho pohledu, z hlediska Spojených států, to není prvořadý problém. Je zřejmé, že zásadní hrozby a zkoušky, kterým čelí Amerika, vidí jinde.
Hrozby prvního řádu
Celý zpravodajský text je rozčleněn do šesti velkých, zastřešujících kapitol, přičemž tři odstavce k Afghánistánu jsou součástí kapitoly s názvem Konflikty a nestability, kde jsou dále (obdobně stručně) popsány Irák, Blízký východ, Libye či Sýrie. Ale jak znějí názvy těch dalších pěti samostatných kapitol? Tedy těch pěti dalších klíčových hrozeb?
Čínský vzestup ke globální síle, Provokativní kroky Ruska, Provokativní kroky Íránu, Provokativní kroky Severní Koreje a Nadnárodní problémy. Poslední oddíl přitom zahrnuje i covidovou pandemii a klimatické změny. Na podnose zde máme zásadní jevy, které "tady a teď" zaměstnávají Spojené státy. Věci, kvůli nimž Biden skutečně nespí, stejně jako nebude spát ani jeho nástupce či nástupkyně.
Afghánistán takovým problémem už není a je zřejmé, že i kdyby se tam situace v příštích letech zhoršila, z amerického pohledu to bude dílčí věc. Na rozdíl od soutěže s Čínou. Peking věří, že váhy jsou nyní už vyrovnány a evidentně chce páky globálního vlivu a moci přehoupnout na svou stranu. A Spojené státy budou muset skutečně soustředit všechny své síly, aby se to nestalo.
Rusko není Sovětský svaz, jeho impérium je minulostí. Jenže má stále nekonečnou schopnost škodit. Když nedokáže budovat, alespoň nabourává. Jak Moskva znovu demonstruje právě v těchto dnech. Na hranici s Ukrajinou se hromadí její vojska, ministři zahraničí a obrany USA narychlo zasedají se svými kolegy z NATO v Bruselu.
Teherán před pár dny provokativně oznámil, že zvyšuje obohacování uranu, Pchjongjang si před pár týdny řekl o pozornost obnovením raketových testů. Po zvládnutí pandemie koronaviru, k čemuž je nyní ještě daleko, musíme počítat s tím, že může přijít další a ještě těžší test. Klimatickým změnám se nedá utéct. Na zmírňování jejich dopadů bude třeba kapitálu - doslovného i politického -, kterým nelze plýtvat jinde. To je výhled, to je kalkul politiky Spojených států.
Konec věčné války
Afghánistán se na mapu hrozeb může vrátit, ale taky nemusí. A vážnost tohoto potenciálního nebezpečí je v porovnání s tím, co Amerika řešit musí, čemu reálně čelí, nesrovnatelně menší. Bidenův odchod z Afghánistánu je sice riskantní, ale není překvapivý, byl nevyhnutelný. Jedinou otázkou bylo, kdy a za jakých podmínek se tak stane.
Na rozdíl od Donalda Trumpa, který byl odhodlán odejít letos k 1. květnu, bude Bidenův Bílý dům odchod z Afghánistánu koordinovat se spojenci, nejsou ze dne na den postaveni před hotovou věc, konečný termín zní: letos 11. září. Kromě času na zvládnutí logisticky složité operace je v tom samozřejmě i symbolika, která navíc dává Bidenovi šanci, aby Američanům své rozhodnutí zdůvodnil.
"Šli jsme v roce 2001 do Afghánistánu, abychom vykořenili al-Káidu, předešli příštímu útoku na USA naplánovanému v Afghánistánu. Náš cíl byl jasný. Naše věc spravedlivá. Naši spojenci v NATO a partneři se kolem nás semkli," připomněl Biden ve svém projevu, že na začátku, před dvaceti lety, byl teroristický útok, při němž al-Káida v USA zavraždila "2977 nevinných duší".
Až budou pozůstalí letos 11. září u památníku na Ground Zero na dolním Manhattanu číst jejich jména, Američané už v Afghánistánu nebudou. Biden jejich odchod oznámil v projevu ze stejné místnosti Bílého domu, odkud tehdejší prezident George Bush na podzim 2001 vyhlásil, že USA přivedou strůjce útoku ke spravedlnosti. Biden se teď rozhodl příběh uzavřít: "Svých cílů jsme dosáhli. Bin Ládin je mrtvý, al-Káida v Iráku a v Afghánistánu je poničena. Je čas skončit tuto věčnou válku".
Přijdou nové zkoušky
Měřeno zmíněnými cíli, má odchod z Afghánistánu už deset let zpoždění, bin Ládin byl zabit v květnu 2011. Biden se to nesnaží zalakovat. "Bin Ládinovi se dostalo spravedlnosti a my jsme pak zůstali v Afghánistánu ještě deset let. A naše důvody byly čím dál tím nejasnější." Dokud si ovšem Spojené státy nepotřebovaly rozvázat ruce k řešení problémů řádově vyšších, měl Washington stále snahu dosáhnout v Afghánistánu úspěchu, aby spojenci mohli odejít bez současných obav a nejistoty z dalšího vývoje.
Tato vůle ale nyní vypršela. Lépe řečeno, bude jí více třeba jinde. "Musíme se vzchopit v americké soutěživosti, abychom se postavili tvrdé konkurenci, kterou představuje stále asertivnější Čína. Musíme porazit současnou pandemii a posílit globální zdravotní systém k připravenosti na příští, protože ta přijde. A pro naše soupeře a vyzyvatele budeme mnohem mocnější, když budeme bojovat bitvy příštích dvaceti let než těch dvaceti minulých," vyhlásil Biden.
Je to přiznání, že Spojené státy nemohou být všude, že musejí dělat triáž problémů. Co řešit musí, co mohou a na co už nemají. A to i kvůli svému vnitřnímu oslabení, 2500 vojáků, které mají v Afghánistánu, je zhruba tolik, kolik členů Národní gardy nyní stále střeží - od lednového útoku příznivců Donalda Trumpa na Kongres - washingtonský Kapitol.
Odchod z Afghánistánu ale není porážkou, ani zradou, ani urážkou padlých spojeneckých vojáků a dalších obětí. Afghánistán byl předsunutou linií. Nebyl to vymyšlený, prázdný důvod. Amerika a spojenci se terorismu snažili předcházet v místě jeho vzniku, aby nemuseli čelit jeho možným úderům ve svých domovských zemích.
Ale nyní už to není důvod udržitelný, není dost silný v globální soutěži aktuálních hrozeb. A pokud se znovu podíváme na názvy kapitol americké zpravodajské analýzy, jsou to výzvy, v kterých se budeme muset, jako západní spojenecký svět, vzájemně podržet. Jedna zkouška končí, další už jsou tady.
