Personálně to byl naopak jeden z nejhorších roků. Odešlo hned několik lidí, kteří byli špičkami svého oboru a přímo nebo nepřímo výrazně zasáhli do příběhu porevoluční české diplomacie.
V listopadu zemřel Karel Schwarzenberg, který zahraniční politiku coby její ministr aktivně tvořil. Uměl skloubit pragmatismus a ideály, osobní postoje i službu státu. Jeho dědictví je o to podstatnější, že jako kancléř Václava Havla úspěšně provedl mladý stát a jeho nezkušené představitele prvními roky světem globální politiky po pádu komunismu.
Letos ale odešli také dva klíčoví diplomaté, které širší veřejnost neznala. Dvaašedesátiletý Martin Povejšil, brilantní analytik a zřejmě vůbec nejlepší porevoluční diplomat, jakého Česko mělo. A Jakub Dürr, o patnáct let mladší velvyslanec a špička svojí generace.
Martin Povejšil se většinu profesního života věnoval bezpečnostním otázkám. Byl mimo jiné českým zástupcem při NATO a naposledy vrchní ředitel bezpečnostní politiky na ministerstvu zahraničí. Za svoji práci získal několik ocenění od vrcholných představitelů státu.
Jakub Dürr zastupoval "měkčí" obory. Byl vystudovaný polonista a ještě před vstupem do diplomacie dělal kantora. V zahraniční politice se nejvýrazněji zapsal jako český velvyslanec při EU v Bruselu, naposledy působil jako ambasador v Polsku.
Povejšil a Dürr byli každý jiný, ve svojí práci ale prokazovali stejnou pevnost postojů, rozhodnost a loajalitu zemi i ve chvíli, kdy to znamenalo jít do střetu s aktuální politickou mocí. Práce státního úředníka v jejich podání nezněla jako přiznání nedostatku odvahy nebo představivosti zkusit to na vlastních nohách v soukromém sektoru. Oni pro český stát chtěli pracovat. A dělali to skvěle.
Když Jakub Dürr letos v únoru zemřel, jeho rodině a českému státu kondolovalo hned několik premiérů sousedních zemí. To opravdu nebývá obvyklé v případě odchodu jednoho mladého diplomata - v době jeho náhlého úmrtí bylo Dürrovi pouze šestačtyřicet.
A pak kolega-novinář Daniel Anýž… Dan odešel letos na podzim krátce před svými šedesátinami. Začínal jako kulturní redaktor, který popisoval rozpuk prvních soukromých vydavatelství v zemi, a končil coby špičkový zahraniční zpravodaj, znalec USA, kde několik let žil.
Za svoje americké sloupky pro Aktuálně.cz získal Novinářskou cenu a mnozí diplomaté se svěřili, že jim řada věcí o Americe "docvakla" díky jeho postřehům. Daniel Anýž byl příkladem novináře, který dokazoval, že i po desítkách let v oboru je možné udržet si zápal pro novinářskou práci a zároveň pokoru před fakty.
Měli všichni čtyři něco společného? Měli, srdce. A chybělo jim ego. V době, která kypří velká ega, stejně jako vlhká buničina naklíčený hrášek, oni čtyři jako by stáli stranou té doby.
Každý měl svoje drobné domýšlivosti, jako máme všichni, a uznání je těšilo. Ale nikdo, pán či kmán, student jako partner, se v jejich přítomnosti necítil jejich zásluhou zastrašený vlastní nedostatečností. Bylo příjemné s nimi být, poslouchat je a naslouchat jim.
Schwarzenberg, Povejšil, Dürr a Anýž tím, ať už vědomě nebo nevědomky, pomáhali růst lidem okolo sebe, protože ti se jich nebáli a s důvěrou se na ně obraceli. Jejich odchod během krátké doby za sebou je proto větší ztrátou než obvykle. Česko nemá lidí s kompetencí, zato bez ega a se srdcem, nazbyt.
