Představme si následující situaci: tragický osud Jana Palacha se StB podařilo dokonale utajit a jeho smrt vyjde najevo až letos, po padesáti letech. A protože současný vládnoucí establishment nemá zájem rozdmýchávat vášně a vytahovat dramata minulosti, začne se ta zpráva šířit nejprve po síti; nějak takto: "Víte, že se v lednu 1969 upálil student na protest proti rezignaci společnosti po sovětské okupaci?"
Ta zpráva vám přijde na Facebook nebo do mailové schránky. A teď co? Budete jí věřit?
Nevíte nic o sovětské okupaci, nevíte nic o pražském jaru, jeho nadějích a touhách. Nevíte ani, co tomu jaru předcházelo, o strašných zločinech 50. let, o rudém teroru. Nevíte ani nic o tom, že živých pochodní bylo víc, v různých zemích. Výuka dějepisu je tragická a doma se o tom nemluví; takže nevíte ani o moc víc o tom, co následovalo po té okupaci: strašné zklamání, marnost a zmar.
Umíte si tedy představit, že by si nějaký student nebyl schopen najít jiný program než upalování sebe sama na náměstí?
Možná se podíváte na internet a zjistíte, že sovětská okupace se odehrála už o nějakého půl roku dřív, a tak vám to ani moc nesouhlasí.
Takže zprávu vymažete. Protože zpráv k neuvěření je beztak už dost a není nic zbytečnějšího než se znepokojovat zbytečně.
Nebo naopak; jste naštvaní a chcete ten neurčitý pocit vzteku poslat dál: tak tu zprávu začnete šířit bezmyšlenkovitě, právě proto, že znepokojuje.
Ale nic to nemění na tom, že o té minulosti nebudete vědět nic víc než předtím.
Prostě, kdo chce přemýšlet o tom, co udělal Jan Palach, musí nejdřív přemýšlet o tom, co udělali všichni ostatní; jak se zachovala tehdejší společnost a zda se zachovala správně.
To je možná jeden z těch Palachových odkazů: dívat se a dávat pozor na dění kolem.
Protože čin Jana Palacha byl signálem, varováním před lhostejností. A nejjednodušší je předstírat, že se vás netýká nebo že nejde o varování, ale rovnou o bláznovo dílo. "Na ZDŠ projevoval se jako psychicky nevyrovnaný, roztěkaný až potrhlý…" stojí například ve zprávě náčelníka 3. oddělení 7. odboru Státní bezpečnosti Praha o Janu Palachovi.
Nevidíme náhodou už dnes kolem sebe signály, kterým bychom měli věnovat pozornost? Třeba přehlížení právních zásad, ohýbání ústavních zvyklostí, přímo na Pražském hradě? Pokusy ovlivnit rozhodování soudů? Nebo podivnou vládnoucí směsici, která poprvé přitáhla tak blízko k moci komunistickou stranu? Nebo pocit, že před zákonem si nejsme všichni rovni? Nebo neschopnost dlouhodobého plánování? Úpadek svobodného tisku? Ustupování od hodnot, na kterých se po Listopadu formovala česká společnost? Nebo poklonkování mocným z totalitních zemí?
Můžeme si říct, že nic z toho sami stejně nezměníme, že to jsou procesy, které běží, mají vlastní vývoj a jsou důsledkem toho vývoje. Ale to je možná další Palachův vzkaz: že vždycky jde udělat alespoň něco. Něco, cokoliv. Třeba gesto, které na první pohled nezmění nic. Z pohledu Palachova činu je dobré se podívat i na to, co vypadá někdy směšně, nesmyslně či hloupě: například na tolik diskutované vyhození květin premiéra či prezidenta od památníku na Národní třídě. Dnes jsme v komfortní situaci, kdy můžeme dělat spoustu věcí (minimálně svobodně informovat a pamatovat si to do voleb), Jan Palach byl v situaci, kdy nemohl absolutně nic. Přesto našel něco, co udělat mohl, a udělal to.
Dobře, řeknete, že to udělal, a co? Nezměnil nic. Sovětští vojáci v zemi zůstali, hranice se zavřely a nesvoboda zase ovládla zemi.
Jenže demonstrace v Praze, které začaly v roce 1989 jako připomínka Palachova činu, se změnily v největší projev občanské neposlušnosti za celé období od začátku normalizace. "Palachův týden", tak se jim bude říkat; mnohým otevřel oči, jiným pomohl najít odvahu. Byl to počátek pádu režimu, který dusil celou zemi. "Honza Palach," skandovalo se. Nebýt jeho, nebyl by o dvacet let později ani ten týden protestů a konec totality by se odehrál jinak. To je další z těch Palachových odkazů: důsledky vašich činů mohou přijít třeba až po desítkách let. Je dobré to mít na paměti zvlášť v dnešní rychlé době, kdy se zdá, že minulost a současnost spolu nesouvisí. A že s budoucností už minulost nesouvisí vůbec. Je to omyl.
