reklama
 
 
Karel Hvížďala

Odklad volby by byla ostuda, ale je tu i horší scénář

20. 12. 2012
Foto: Blogy a názory
Přímá volba prezidenta ukazuje nebezpečné skutečnosti našeho politického provozu

„Za krizi, která může nastat, by mohli jednoznačně politici, a nikoliv soudci, na které by se mohli nejspíš snažit všechno svalit," píše v komentáři pro Aktuálně.cz k ústavnímu a politickému karambolu v souvislosti s přímou volbou prezidenta spisovatel a publicista Karel Hvížďala.

Někdy až nechutné tanečky kolem první přímé volby prezidenta v České republice ukazují v principu na dvě nebezpečné skutečnosti našeho politického provozu: na delegitimizaci naší státnosti a na lajdáctví. Obě tyto věci ohrožují ze všeho nejvíc naší suverenitu, kterou se tak často a rádi oháníme.

Na chyby v prováděcím zákoně a možné důsledky upozorňoval v dopise předsedu vlády Petra Nečase a předsedy obou ústavněprávních výborů Parlamentu dopisem z 19. února 2012 předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, ale politici ani státní úředníci z Legislativní rady vlády a právníci na vnitru, kteří zákon připravovali, na připomínky nereagovali.

Proto se lze celkem oprávněně domnívat, že soustavná delegitimizace základních institucí demokracie, která se v minulosti týkala hlavně Senátu, Ústavního soudu nerespektováním jeho nálezů a nyní i prezidentské volby, zřejmě dlouhodobě některým politikům vyhovuje a řadě úředníků je to jedno, protože jsou lajdáci. To je ta nejhorší zpráva, kterou o sobě vysíláme nejen občanům, ale i do zahraničí, zvláště do Evropské unie, která nás bedlivě sleduje.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se dalo očekávat, i když soudcovská elita tohoto státu, která o tom v sedmičlenném senátu rozhodovala, měla rozdílný názor, nemohla nikdy připustit nesmyslný výklad počítání hlasů při vyřazování kandidátů. Profesor právní filozofie Jiří Přibáň to řekl jasně: „Soudci museli zakročit proti tomu, že ministerstvo vnitra má u nás dodnes represi v krvi a zvolilo diskriminační výklad!" Něco takového je v demokratické zemi nepřípustné.

Budeme-li srovnávat podmínky kandidátů v sousedních zemích, které mají také přímou volbu, zjistíme, že jde rovněž o diskriminaci: V Rakousku musí mít kandidát šest tisíc podpisů, na Slovensku patnáct tisíc a v Polsku sto tisíc, ale Polsko má čtyřicet milionů obyvatel, takže i kdybychom vycházeli z jejich nejpřísnějšího modelu, potřebovali bychom u nás jen 25 tisíc podpisů. Takový počet by se dal samozřejmě mnohem snáze přepočítat. V principu jde o znevýhodnění občanských kandidátů proti stranickým kandidátům a zároveň o nerozumné zatížení ministerstva vnitra, které to má přezkoumávat.

Soud ale nakonec většinou jednoho hlasu dospěl k názoru, že zákon umožňuje, aby přesto, že jsou některé jeho pasáže sporné, volba proběhla, protože plní originální účel a stanovený termín podle ústavního právníka Jana Kysely je možné ještě dodržet. Menšina senátu včetně předsedy Josefa Baxy se ale domnívá, že vady v tomto zákoně jsou tak zásadní, že měla být přezkoumána ústavnost prováděcího zákona, takže by se mělo počkat na rozhodnutí Ústavního soudu, což by ale znamenalo odklad voleb.

Profesor Přibáň to komentuje slovy: „Je to rozdíl mezi účelností a uvážlivostí. Expediency ale v angličtině znamená „původní účel", tedy v tomto případě prováděcího zákona, a na to by se nemělo zapomínat. Ukazuje se totiž, že lhůty politické a ústavní jsou úplně jiné, tedy že běh času politického je odlišný od běhu času ústavního." Zároveň ale většina v senátu vyslala vzkaz: Jde sice o špatnou normu, ale zákonodárci ji mohli stanovit, protože patří do jejich pravomoci.

Jenže, jak vidíme, ústavním stížnostem jsme se stejně nevyhnuli, státotvorně se zatím zachoval z vyřazených kandidátů jen Vladimír Dlouhý. Tomio Okamura, z toho, co víme, si bude stěžovat na postup ministerstva vnitra, zatímco Klára Samková podá stížnost obecnou na protiústavnost zákona. Dojde tedy k souběhu konkrétního a abstraktního přezkoumání zákona a ústavní čas začne tikat úplně jinak. Zatímco v případě pana Okamury je situace zřejmě jednodušší podle soudu i podle ministerstva vnitra, protože některé celé archy uvádějí jména neexistujících či mrtvých osob, jak uvádí předseda sněmovního výboru pro veřejnou správu Stanislav Polčák. Dotčený by se tedy nejspíš neměl obracet na Ústavní soud, ale podat žalobu na agenturu, která pro něj podpisy sbírala. Nechá-li ale Ústavní soud kvůli stížnosti paní Samkové vyjádřit se k zákonu obě komory Parlamentu, mají na vyjádření šedesát dnů a volba by se mohla posunout až na pozdní jaro.

Problém to sice není, protože Ústava platí a článek 66 jasně říká, kdo převezme pravomoci, žádná ústavní krize nenastane. Zažili jsme to již dvakrát. V roce 1992 jsme byli bez prezidenta víc jak půl roku a v roce 2003 přes šest týdnů, i když tenkrát byly v obou případech důvody závažné a akceptovatelné, nešlo o šlendrián jako v tomto případě.

„Je to ústavní a politický karambol a mezinárodní ostuda. Ukazuje se nemohoucnost, neschopnost a neochota zákonodárců poslouchat zavčas oprávněné kritiky zákona. Míra arogance zákonodárné moci vůči zcela legitimní kritice je skandální. Poslanci se takhle nemají nikdy chovat. Jde o trestuhodnou nedbalost a i neznalost: U Ústavního soudu žádná rozhodovací nouze nejenže není, ale nesmí vůbec být. Žádný soud nesmí rozhodovat v nouzi," říká profesor Přibáň.

Každopádně za krizi, která může nastat, by mohli jednoznačně politici, a nikoliv soudci, na které by se mohli nejspíš snažit všechno svalit. Pan Tomáš Langášek, mluvčí Ústavního soudu, mi sdělil: „Samo podání ústavní stížnosti či podání návrhu na přezkum ústavnosti zákona nemá důsledek žádný a volba může proběhnout, neboť je vyhlášena. Probíhající řízení, neučiní-li Ústavní soud nějaké rozhodnutí, nemá na volební proceduru vliv."

To je samozřejmě šalamounské vyjádření, které lze komentovat ale velice přesně. Odložení voleb by byla ostuda, zatímco dodatečné rozhodnutí Ústavního soudu by mohlo zpětně ještě více delegitimizovat volbu prezidenta, a to by bylo to nejhorší řešení. To by zřejmě platilo i pro zrušení prováděcího zákona až od termínu po volbách, kterých by se to už nedotklo, ale byla by to výstraha pro zákonodárce. Jenže, bohužel, slabého prezidenta by si zřejmě přáli i někteří politici. Proto nález Ústavního soudu bude mít pro rovnováhu demokratických institucí v České republice značný význam.

autor: Karel Hvížďala

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama