Spor o zveřejnění platů vysokých úředníků Pražského hradu vyvrcholil pozoruhodným rozsudkem. Soudkyně Lenka Vávrová přiznala důchodci Luďku Maděrovi odškodnění 47 500 korun, protože "postup Kanceláře prezidenta republiky v něm nepochybně musel vyvolávat frustrující pocity a nedůvěru v právní stát".
Pan Maděra požádal o informace o platu Vratislava Mynáře či Jiřího Ovčáčka. Soud rozhodl, že Hrad mu dělal obstrukce, ačkoli bylo zřejmé, že údaje poskytnout musí. Odpověď trvala skoro dva roky. "V právním státě nelze tento svévolný postup akceptovat," stojí v rozsudku.
Zdůvodnění je pozoruhodné: občan má nárok na finanční kompenzaci frustrace vyvolané tím, že státní moc neplnila své povinnosti.
Ještě že naše právo nestojí na precedentech. Jinak by takový rozsudek zruinoval státní rozpočet. Protože kdo z nás kdy nebyl úředním postupem frustrován? Dokonce deprimován? Nezažíval zkažené večery a probdělé noci nad tím, jak zle se k němu, daňovému poplatníkovi, erár chová? Nedůvěra v právní stát je všudypřítomná.
Na podatelně ministerstva financí by se vršily lékařské posudky, komu státní orgány přivodily migrénu a žaludeční vředy. Suma na odškodnění by musela být astronomická. Orientačně: kdyby se ročně prokázal jen milion újem, jakou zakusil pan Maděra, musel by stát vyplatit 47,5 miliardy korun.
A teď vážně. Rozsudek se někomu může zdát kuriózní. Chyba! Je to tím, že máme v genech (rakousko-uherských, pak socialistických), že úřadům se neodmlouvá, že erár si není radno rozhněvat, že občan se má přizpůsobit vrchnosti. Úřad je pánem situace. Občan trpělivě čeká.
A také žijeme v zemi, kde ministr financí o využití takzvaných zajišťovacích příkazů klidně prohlásí: "Je zřejmé, že pro některé firmy to znamenalo neoprávněnou likvidaci. Za to jsem se omluvil a snažíme se to minimalizovat." Ano, v tomto světle se odškodnění za frustraci z neposkytnutých informací může zdát malicherné a absurdní; může vypadat jako přemrštěná útlocitnost vůči občanovi. Ale to vážně není ani chyba pana Maděry, ani soudu, ale toho, že jsme si společně zvykli, jak se některé instituce někdy chovají.
Žádoucí stav země pochopitelně spočívá mezi oběma póly: ani odškodnění za frustraci, ani neoprávněné likvidace finanční správou. Balanc mezi nimi hledáme těžko.
Hrad, prezidentskou kancelář, ba prezidenta republiky pořád někteří lidé berou jako kotvu v bouři, jako instanci, na kterou se obracejí se svými těžkostmi, píší tam, hledají dovolání. To se do jisté míry nemění, bez ohledu na to, kdo na Hradě zrovna působí. Už sto let.
Takže pokud jde o vstřícnost k občanům, mělo by to být právě naopak, než jak předvedla Mynářova kancelář. Hrad, se kterým se pojí důvěra občanů ve stát, má jít příkladem, a ne dělat obstrukce. Právem justici posloužil jako exemplární případ.
Soudkyně Vávrová prohlásila, že běžný subjekt by tak obstrukčně nepostupoval a informace by bezpochyby poskytl. "Postup Kanceláře prezidenta republiky nemůže mít v právním státě místo."
Navíc, když jde o kancelář prezidenta dolních deseti milionů občanů.
