Les na severu Čech ještě nepřestal doutnat, ale namluvit a napsat už se toho kolem celé události stačilo mnoho. A obojího bude nepochybně přibývat. Jako člověk, který se dlouhodobě zabývá vývojem českých pískovcových oblastí, si přesto dovolím na rostoucí hromadu názorů položit další polínko, byť to může přilít oleje do ohně vzedmutých emocí.
Lesy a oheň
V českých pískovcových krajinách hoří od nepaměti. Přesněji řečeno od okamžiku, kdy je po oteplení a zvlhčení na sklonku poslední doby ledové pokryl víceméně souvislý lesní porost. Což je nějakých 11 tisíc let směrem do minulosti.
Zpočátku to byly lesy převážně borové, které hoří velice snadno. Později se proměnily ve smíšené, s podílem lísky, dubu, lípy, jilmu, javoru a smrku, jež vzplanou o něco hůře. Četnost i síla požárů tudíž poklesly, aniž by ovšem hořet úplně přestalo. Přičítáme to relativně teplému klimatu příslušného období, které zde panovalo zhruba před osmi až čtyřmi tisíciletími.
Další pokles požárové aktivity byl spojen s masivním šířením buku v kombinaci s mírným klimatickým ochlazením a zvlhčením. Souvislé bukové lesy ale nerostly úplně všude, na mnoha místech byla dominantní spíše jedle, takže ani šíření nehořlavých bučin ohně úplně nezhasilo.
Tolik ve zkratce k pravěkým obdobím. Do středověku a mladších historických období letmo nahlédneme za chvíli. Ještě předtím je ale třeba uvést zjištění, že pravidelný výskyt lesních požárů je typický právě pro naše pískovcové oblasti. A že ostatních území se týká v menší míře. Příčinou nejspíš bude dramatický reliéf se suchými hranami skal trvale zarostlými borovicí, kde požáry mohou nejsnáze vznikat. A také výskyt prudkých skalních stěn s komínovitými průrvami, kde za určitých povětrnostních podmínek mohou nabrat na síle.
Tajemství přírodních archivů
Jak tohle všechno můžeme vědět, jestliže se jedná o pravěké dění, v období bez písemných pramenů? Na základě sofistikovaných analýz "přírodních archivů", které mají nejčastěji podobu souvisle nahromaděných vrstev rašeliny, jež uchovávají pylová zrna, drobné uhlíky ze spálené biomasy (coby přímé doklady ohňů), chemické sloučeniny mobilizované při požárech, a výtrusy zvláštních druhů hub, jejichž výskyt je vázán na čerstvá spáleniště.
Doplňkovou informaci pak poskytují dřevěné uhlíky dochované v běžných půdách a občas i požárové jizvy v letokruhových sekvencích dávno uhynulých stromů, které se tu a tam podaří objevit a vykopat v zamokřených místech. Spolehlivé údaje o stáří všech takových nálezů poskytuje radiouhlíková datovací metoda.
Takto získané informace vědci konfrontují s archeologickými nálezy, což vede k závěrům, že v pravidelné požárové aktivitě mívali do značné míry prsty lidé. Zvlášť pro lovce a sběrače mezolitického období (střední doby kamenné) byl oheň důležitý nástroj, s jehož pomocí manipulovali se životním prostředím. Rozbíjeli všeobecnou nadvládu lesa a vytvářeli tak mozaikovité prostředí, které poskytovalo mnohem víc lovených zvířat i užitečných druhů rostlin jako je líska, ostružiní, maliní nebo bezinky.
Na sklonku mladší doby kamenné pak tuto požárovou technologii převzali pastevci, kteří oceňovali otevřená, nebo aspoň rozvolněná stanoviště, vhodná pro domácí zvířata. Z Českého Švýcarska existuje i ojedinělý doklad z pozdní doby bronzové, který svědčí o krátkodobém pokusu pěstovat obilí na vypálené lesní holině.
V kombinaci s důkazy o opakovaných lesních požárech tak máme pro pravěký úsek vývoje českých pískovcových území (tedy nejen Českého Švýcarska) doklady o prostorově rozmanitém prostředí. Vždy to byla jemná mozaika lesů různého druhového i věkového složení, čerstvých spálenišť, pasek, drobných sídlišť - a v mladší polovině pravěku též pastvin a luk.
A z jakého Žďáru pocházíte vy?
Tato situace trvala v českých pískovcích nějakých deset tisíc let. A po celou tu dobu zde pravděpodobně nevznikl katastrofický plošný požár, jakého jsem svědky dnes. Bylo tomu tak právě proto, že oheň byl dlouhodobou součástí života celého ekosystému. Ať už byl jeho výskyt přirozený nebo lidmi řízený, nikdy se nemohl vysloveně utrhnout ze řetězu.
Jde o empirický závěr, který navíc podporují analogie z nejrůznějších částí světa. Například z Austrálie a Severní Ameriky, kde se proměna od jemné mozaiky v souvislé lesy odehrála v důsledku postupující evropské kolonizace a úpadku tisíciletých tradic krajinného managementu, takže ji máme skvěle zdokumentovanou. Celý proces se na některých místech, třeba ve střední Kanadě, odehrál teprve v posledním století, takže dodnes existují přímí pamětníci předchozího, radikálně odlišného stavu.
Každý region má pochopitelně své zvláštnosti a území dnešní České republiky není výjimkou. Naším specifikem je poměrně časné, již středověké odlesnění, které bylo výsledkem rozsáhlé těžby dřeva coby palivové a konstrukční suroviny.
Všechny osady, které nesou jméno Žďár, pak dodnes svědčí o kdysi záměrně vypálených, vyžďářených místech. Dekrety Karla IV. se už ale stavějí k požárům s despektem a zakládání ohně v lesích zapovídají, byť zatím ještě nedůsledně.
Existovaly totiž ekonomičtější a tudíž i žádanější způsoby, jak s lesními porosty a jejich unikátními zdroji (například hrabankou či zvěří) nakládat.
Odlesnění zde dosáhlo špičky v 17. a 18. století, tedy v době, kdy rovněž vrcholila zdejší energetická i materiálová závislost na dřevě. A kdy se proto začaly lesy převážně uměle pěstovat, včetně zakládání smrkových monokultur, které se pak stalo masovou záležitostí ve století 19.
Případ smrk
Proč právě smrk? Mělo to řadu promyšlených důvodů, přičemž k nejpodstatnějším patřil fakt, že se jako dřevina hodil do tehdejších klimatických podmínek. Právě totiž vrcholila takzvaná "malá doba ledová" - chladné a vlhké období, podle paleoklimatologů nejchladnější a nejvlhčí od začátku poledové doby, kdy se u nás lesy poprvé rozšířily. Dokonce i v nížinách byly lesní pozemky natolik podmáčené, že je bylo nutné odvodňovat umělými rýhami.
Šlo tak o pravý opak současné situace, v níž jsme se ocitli vlivem pokračujícího globálního oteplování, jež nepřináší pouze změnu průměrné roční teploty, ale též rozložení srážek v průběhu roku a celkové vysušování.
Vysloveně kontraproduktivními a nebezpečnými se dnes stávají nejen veškeré meliorace za účelem odvodnění krajiny, ale i velkoplošné pěstování smrku, který je u nás jakožto biologický druh dlouhodobě doma, ale za dnešních okolností patří do srážkově bohatých a chladných horských poloh. Případně do nejrůznějších podmáčených a mikroklimaticky vlhkých stanovišť nižších nadmořských výšek. Zrovna České Švýcarsko se svými klimatickými poměry dnes smrku brutálně nevyhovuje, s výjimkou řečených anomálně vlhkých míst.
A teď povězme to hlavní lapidárně a bez obalu: Kůrovec a katastrofický požár jsou dva konkrétní způsoby, kterými se dnes krajina Českého Švýcarska zbavuje smrkových monokultur, jež v ní nemají co pohledávat. Ano, nemají. Dnes už ne.
Smutná pravda pro konzervativně uvažující lesní hospodáře, ale zároveň vyšší moc ekologických zákonitostí, jejíž ignorování se v posledku nemůže jinak, než tvrdě vymstít.
Světlo a stín
Jsme navyklí na určitou podobu světa a těžce neseme, když se nám mění před očima. Nejde přitom zdaleka jenom o ekonomickou rovinu, kterou dnes obvykle strkáme do popředí. Mnohem hůř uchopitelná, ale o to silnější, jsou kritéria estetická.
Pěstujeme si určitou citlivost k podobě určitých krajin a prostředí, kde žijeme. Zrovna České Švýcarsko je historicky vzato důležitý kraj, kde se tato konkrétní citlivost utvářela. Bylo to v období romantismu, kdy jsme se naučili oceňovat rozervané skály a rokliny porostlé girlandami mechu a kapradí, z nich i v létě pravidelně odkapávala voda. A také hluboké smrkové lesy, tehdy sice už z nemalé části uměle pěstované, přesto však působící vitálním dojmem odvěkého "pralesa - Urwaldu".
Vezměme například krajinomalby divokého poutníka Caspara Davida Friedricha (1774 - 1840), který tuto citlivost významným způsobem spoluutvářel. Dodnes jeho typ estetiky v Českém Švýcarsku - jako obyvatelé i jako pouzí příležitostní návštěvníci - vyhledáváme. Ať si to uvědomujeme, či nikoli. A třebaže reálně je jí tam dnes už spíše pomálu, v lidských nitrech se houževnatě drží.
Nelze se přitom ubránit dojmu, že leckteré racionální řeči o ekonomice a správném hospodaření nejsou než neuvědomělou druhotnou racionalizací těchto vnitřních pnutí. Uvnitř jsme stále těmi starými romantiky, ale svět devatenáctého století, svět klimatického režimu malé doby ledové, už je v nenávratnu.
Ostré světlo děsivého severočeského požáru teď prokreslilo naše vlastní stíny. A právě s těmi se musíme utkat v prvé řadě. Pokud možno rozumně, to jest bez předsudků.
Autor, biolog a environmentální archeolog, je ředitelem Centra pro teoretická studia, společného pracoviště Akademie věd a Univerzity Karlovy. Je také členem Přeshraniční vědecké rady Národních parků České a Saské Švýcarsko a Vědecké rady Globálního Geoparku UNESCO Český ráj.
