Spory mezi Milošem Zemanem a jeho odpůrci z řad většinou vzdělaných a lépe situovaných městských liberálů bývají občas interpretovány jako boj „elit“ hájících své privilegované postavení proti „obyčejným lidem“, za něž se – jako jediný – staví právě prezident. Nic nemůže být vzdálenějšího pravdě.
Předně – žádný takový boj neprobíhá. Jistě, z řad snobštějších příslušníků městské smetánky občas zazní poznámka, která je vůči sociálně slabším spoluobčanům necitlivá nebo rovnou urážlivá. Je pravda – a je to špatně – že řada lidí, kteří by nikdy nevypustili z úst slovo „negr“ nebo „čmoud“, bez uzardění vtipkuje o „sockách“ či „solvinách“. Někteří takzvaní liberálové nemají problém s hidžáby ani burkinami, což by bylo v pořádku, kdyby ovšem na druhé straně nevedli bezmála svatou válku proti ponožkám v sandálech, cyklistickým dresům a outdoorové obuvi v ulicích měst.
Nesmyslná je ale teorie o jakési třídní nenávisti ze strany elit vůči zbytku společnosti. Zaprvé – i ti, kdo dnes bydlí v Praze nebo Brně a mají zajímavou a dobře placenou práci, často jezdí za rodiči a příbuznými na vesnici nebo do paneláku, kde sami vyrostli. Česká republika je příliš malá na to, aby lidé, kteří se mohou tvářit, že jim nečouhá sláma z bot, zaplnili alespoň středně velkou pražskou kavárnu.
Zadruhé – právě městští liberálové bývají zcestovalí a velmi dobře vědí, že být „elita“ v Praze neznamená při pohledu z Berlína, Londýna či New Yorku vůbec nic.
Ti, kdo neustále mluví o zradě (nebo dokonce vlastizradě) elit, mluví ve skutečnosti o svém toužebném přání, které, jak už to bývá, se i v tomto případě stalo otcem myšlenky. Vůdčí, respektované osobnosti intelektuálního a kulturního dění společnost stabilizují a brání před lehkovážným podléháním populistickému mazání medu kolem huby. Kdo chce voliče manipulovat a ovládat, musí je nejprve od tohoto vlivu odstřihnout. Není to nic nového pod sluncem – každý autokratický a totalitní režim propast mezi občany a elitami cílevědomě hloubil. Řeči o zradě představují první fázi. V dalších fázích pak profesoři historie a filozofie „dělají něco užitečného“, například v uranových dolech.
Nepřátelství, nenávist, nebo dokonce boj elit proti občanům ve skutečnosti existuje pouze v řečech těch, kdo potřebují, aby se rozhořely.
Ještě důležitější je ale jiná věc. I kdyby takový boj skutečně probíhal, tak by bylo zcela absurdní tvrdit o Miloši Zemanovi, že stojí na straně obyčejných, znevýhodněných, neprivilegovaných občanů.
Těžko říct, co k obyčejným lidem Miloš Zeman skutečně cítí, ale navenek dává najevo pohrdání. Jak jinak si vysvětlit, že si za nejbližšího spolupracovníka vybral někdejšího vysokého manažera vymahačské firmy, která ždímala své zisky ze sociálně nejzranitelnějších? Kancléř Vratislav Mynář působil v letech 2009–2012 jako místopředseda představenstva společnosti Tessile ditta services. Pokud je někomu tento název povědomý – ano, vzpomínáte si správně. Přesně tato skupina měla svého času smlouvu s pražským dopravním podnikem a z banálních pokut za jízdu načerno vyráběla s pomocí právníků a exekutorů mnohonásobně vyšší pohledávky, které řadu sociálně slabších občanů dostávaly do bezvýchodné situace.
Nepřekvapí, že exekutoři spolufinancovali i Zemanovu volební kampaň. Pokud neprivilegovaní spoluobčané, které často od pádu do spirály dalších a dalších půjček a exekucí dělí jedna neschopenka, čekají pomoc od Miloše Zemana, pak – obávám se – čekají marně.
Je smutnou ironií, že jejich zájmy naopak často brání právě ty „elity“, proti kterým se populistům podařilo nasměrovat tekutý hněv části společnosti. „Lžimédia“ odhalují byznysové pavučiny kolem továren na exekuce, neetické praktiky šmejdů všeho druhu, obchodování s lidskou chudobou v ubytovnách apod. „Neziskovky“ poskytují bezbranným obětem právní i materiální pomoc a snaží se prosadit zákony, které by dluhovým pastem zpřelámaly dobře namazané pružiny.
Pokud někdo ví o nějaké podobné iniciativě Miloše Zemana ve prospěch sociálně slabých, nechť mi napíše, rád se poučím.
Zemanova popularita mezi chudšími a chudobou ohroženými obyvateli Česka vyrůstá z jiných kořenů. Bývají často popisované slovy „říká to, co si myslíme všichni“.
Lidová analýza tady přesně vystihla podstatu věci, ale s jednou podstatnou vadou na kráse – přestože u těchto slov ti, kdo je pronášejí, obvykle pochvalně pokyvují hlavou, ve skutečnosti vyjadřují něco, zač si Zeman zaslouží kritiku, ne pochvalu.
Prezident – ač sám vzdělaný a inteligentní – rezignoval na nejdůležitější povinnost intelektuála: nazývat věci pravými jmény, ať už se to poslouchá příjemně, nebo ne. Říká to, co chtějí voliči slyšet, přitaká většinovým názorům, často zkratkovitým a stereotypním, a nenápadně tak spoluvytváří dojem, že každý příslušník „elit“, který se chová jinak, se nad „obyčejné lidi“ vyvyšuje a pohrdá jimi.
Je pohodlné a svůdné tomu věřit, není to ale pravda a lidmi ve skutečnosti pohrdá ten, kdo je v této iluzi utvrzuje. Dělá to obvykle proto, že místo konkrétních lidských příběhů v nich vidí jen volební lístky se zaškrtnutým políčkem vedle svého vlastního jména.
Každý rozumný vladař i politik dobře ví, že nejlepším poradcem nebývá ten, který mu nejúlisněji lichotí a ve všem přitaká. Totéž ale platí i obráceně. I voliči by měli mít na paměti, že pokud někdo „říká to, co si myslí všichni“, ani zdaleka to ještě neznamená, že hájí jejich zájmy.
Miloš Zeman je už prezidentem dostatečně dlouho, abychom viděli, čí zájmy ve skutečnosti hájí. Sociálně slabí to v žádném případě nejsou.
Martin Nejedlý, Jaroslav Tvrdík, Jaromír Soukup ani Petr Kellner se do této kategorie opravdu nevejdou. Ani s přimhouřenýma očima.
