Alexander Sotolář z pražského městského soudu vynesl verdikt v kauze Opencard. Bývalý pražský primátor Bohuslav Svoboda dostal podmínku dva a půl roku, jeho nástupce Tomáš Hudeček podmínku dva roky. I další tři obžalovaní vyfasovali podmínku, zbytek vyvázl. Rozsudek není pravomocný.
Případ je symbolický. V tom tkví jeho základní problém. Pražská radnice a její kšefty byly léta symbolem klientelismu a korupce. Symbolem napojení na kmotry. Opencard byla vnímána jako obří tunel, který byl vykután za primátora Pavla Béma, přítele "kmotra" Romana Janouška atd.
Když nastoupil primátor Svoboda, později primátor Hudeček, pozorovatelé je brali jako politiky, kteří jdou ten svinčík uklidit, protože už toho bylo moc. Jinými slovy se nečekalo, že by "uklízeči" přišli krást nebo přihrávat zakázky kumpánům, od kterých pak třeba něco kápne.
Jestliže jsou nyní odsouzeni, byť jaksi "mírně" (i to je podivné, když škoda činí nejméně 17,6 milionu), pak člověka okamžitě napadne: a co Pavel Bém a jeho lidé? Opencard byla veřejně označena za tunel, podvod, stát údajně přišel o miliardu. Jak je možné, že strůjci běhají po svobodě a smějí se, kdežto uklízeči byli uznáni vinnými?
Ono totiž platí, že smysl práva je v jeho srozumitelnosti. Nesrozumitelné právo nemá smysl. Ztrácí svůj základní efekt. Neodrazuje od páchání trestné činnosti. Rozsudek nad Svobodou a Hudečkem tak leda odradí od toho, aby lidé typu uznávaného, ba ctěného gynekologa Bohuslava Svobody šli do politiky. Nebo opačně: kdo tam jde s nekalými úmysly, ten může být v klidu.
Obžaloba vinila patnáct bývalých radních a pracovníků pražského magistrátu, že v roce 2012 bez výběrového řízení uzavřeli dvě smlouvy týkající se Opencard. Prý poskytli neoprávněné výhody společnosti Haguess a Praze způsobili škodu přes 24 milionů korun. (Soud částku snížil.)
Svoboda a Hudeček se bránili v podstatě dvěma způsoby. Podpis smlouvy doporučil právník a o smlouvách se jednalo poctivě, dlouho. Pokud by Praha kontrakty neschválila, musela by se vrátit k papírovým jízdenkám, tedy „někam do doby, kdy v Praze jezdila koňská dráha“ (Svoboda). Navíc byli politici v pasti, protože museli pracovat s platnými smlouvami, které byly podepsány za Béma.
Když rozsudku není rozumět aneb českojustično
Celé vyšetřování a souzení působilo podivně. Případ nejprve vedla hojně kritizovaná žalobkyně Dagmar Máchová. Tu nakonec nadřízení postavili mimo službu, protože ji vyšetřuje policie. Opravdu důvěryhodný start. Mluví se o tom, že žaloba na Svobodu a Hudečka je odveta zhrzených kmotrů a šíbrů...
Po odstavené Dagmar Máchové případ převzal žalobce Tomáš Lejčar. Ten na začátku procesu navrhl většinu obžalovaných zprostit obžaloby a zbytku dát nízké podmíněné tresty. Zřejmě se tedy i jemu postup předchůdkyně nezdál. Zároveň ale věci "už byly moc rozjeté".
Na městském soudu případ původně připadl Petru Novákovi. Práce policie a Máchové se mu nezdála. Kauzu vrátil k došetření. Nelíbila se mu kvalita posudků, o které se žaloba opírala.
Máchová se ovšem odvolala k vrchnímu soudu a ten Novákovo usnesení o vrácení zrušil. Nejen to. Obviněné odňal jejich zákonnému soudci, což je věc velmi neobvyklá, jež se dělá zcela výjimečně, a rozhodl, že ji dostane Alexander Sotolář. (To to bylo skutečně tak vážné? Něco jako souzení Jany Nečasové a vojenských zpravodajců? Zvenčí to tak nevypadá.)
Soudce Sotolář v minulosti uznal v kauze Opencard vinnými dva magistrátní úředníky. Mluvčí pražského městského soudu fakt, že volba padla na Sotoláře, popsala jako shodu náhod. Svoboda a tři bývalí radní kvůli změně soudce podali ústavní stížnost. Nebylo jim však vyhověno.
Další podivnost v případu Opencard. Svobodu a spol. vyšetřoval Oldřich Hluško z českobudějovické expozitury ÚOOZ. Ukázalo se však, že pětinu textu obvinění opsal z odborné studentské práce Martina Richtera (shodou okolností syna jednoho z obviněných) „Trestní odpovědnost zastupitelů za hlasování“.
Jak už to u sporů o smlouvy a údajně způsobenou škodu bývá, klíčové ve sporu byly expertní posudky. Mohli radní schválit zakázku bez výběrového řízení? Umožňovalo jim to právo? (Jak víme, ocitli se v časové tísni.) Jsou na to různé právní pohledy. Soudce Sotolář se přiklonil k názoru, že ji schválit nesměli.
Potíž posudků tkví v tom, že jsou obvykle nesrozumitelné, tedy veřejností nekontrolovatelné. Jdou jaksi mimo "veřejnou logiku". Zde zcela jistě. Obžalovaní předložili opačný posudek, ale tak to bývá. Měli doporučení experta smlouvy podepsat. Šlo jim o to, aby pražská doprava nezkolabovala, aby se dál platilo jízdné.
A přece byli shledáni vinnými, vyfasovali podmínky a ještě mají zaplatit pokutu městu čtyřicet tisíc korun i s úroky. Zbytek údajné škody má podle soudu Praha vymáhat v civilním řízení.
Možná má soudce Sotolář svoji paragrafovou pravdu, ale přesvědčí o ní mnohem spíš "otce" Opencard Pavla Béma než pražskou a českou veřejnost. Pro ni ten rozsudek zůstane těžko pochopitelný. Ne-li těžko přijatelný. Uklízeči odsouzeni, pachatelé vysmátí. Jestli by se neměl začít razit pojem českojustično?
