Říká se mu Závist a je to největší keltské oppidum v Čechách. Vzniklo mezi 6. a 2. stoletím před Kristem v prostoru nedaleko pražské Zbraslavi. Zvlášť cenná je akropole na vrcholu stolové hory Hradiště, kde se zachovaly zbytky celého souboru kamenných staveb ne zcela jasného určení.
Vzhledem k tomu, že jedna z nich stála na trojúhelném půdoryse, je těžké ji chápat jako užitkový objekt. Pravděpodobně šlo o chrám, možná zasvěcený trojici božstev. To by z něj činilo jednu z nejstarších dochovaných sakrálních staveb na našem území. Ty vznikaly dávno před příchodem věrozvěstů a patří k základům zdejší kulturní paměti. V naší DNA je dodnes propsána ta keltská.
Třikrát a dost
Od 60. let na Závisti probíhal archeologický průzkum, který vyvrcholil prohlášením lokality kulturní památkou (1989) a posléze národní kulturní památkou (1998). Poté co na začátku 90. let práce ustaly, byla akropole s otevřenými archeologickými nálezy ponechána svému osudu.
Extrémně významnou plochu nikdo neohradil, nehlídal a ani nijak neudržoval. Zbytky odkrytých kamenných staveb byly vystaveny povětrnostním vlivům, areál zarůstal náletovými porosty, kdo chtěl, mohl si odnést kus keltského zdiva domů do obýváku nebo na zahrádku.
Tento ostudný stav skončil až v roce 2003, kdy byly archeologické plochy zasypány vrstvou zeminy. Stolová hora následující léta zůstávala vcelku klidným místem, které vyhledávala pestrá paleta návštěvníků - od pejskařů až po vyznavače keltského duchovního odkazu.
To se v nedávné době změnilo. Na temeni Hradiště začala radnice Dolních Břežan, na jejichž katastru se hora nachází, budovat rozhlednu. Její výstavba je jen počátkem daleko širšího projektu nazvaného Akropole Závist - Zpřítomnění, který zahrnuje vybetonování nemalé části vrcholových partií. Železobetonové desky, pokryté barevnými vrstvami epoxidového lepidla, mají vyznačovat půdorysy keltských staveb ukrytých v zemi pod nimi. Okolo pak vzniknou rozsáhlé mlatové a štěrkové plochy.
Plánovaný zásah vyvolal řadu protestů. K odpůrcům se přidal i Český národní komitét Mezinárodní rady památek a sídel (ICOMOS) a petici proti projektu podepsaly tisíce lidí ze všech koutů České republiky.
Podle autorů záměru jde ale jen o projev neinformovanosti či nepochopení a veřejnost se prý již brzy dočká vysvětlení. Jenže tou dobou už bude rozhledna založená na mikropilotách, vybetonovaných patkách a vybetonované základové spáře dávno stát. Jak vůbec někoho mohlo něco takového napadnout? Došlo k tomu proto, že na Závisti se sešly a navzájem podpořily tři problematické přístupy. Za prvé je to problematické pojetí správy, dále problematické pojetí architektury a konečně problematické pojetí památkové péče.
Znepřítomnění Keltů, zpřítomnění ega
Přístup dolnobřežanské radnice nelze vysvětlit jinak než jako čistý produkt developerského myšlení, které není nesené zájmem o svěřené dědictví, ale snahou o jeho vytěžení. Jistě není nic špatného na tom, když se místní samospráva snaží využít významné lokality k propagaci obce. Špatné je, když si přitom počíná bezohledně. Keltská akropole se stala jen záminkou k připoutání pozornosti, o duchovní dědictví jde až na posledním místě.
Za takové situace jsou karty už více méně rozdány. Architektura je předem postavena do role, kdy může uspět jen jako spektákl, případně jako co nejvýraznější signatura co nejznámějšího autora. A jistě: architektura může být i spektáklem a všechny stavby v učebnicích dějin architektury jsou silnou signaturou svého autora. Problém nastává, když se stane pouze spektáklem. Když poukazuje jen sama k sobě.
Vztah k památkám minulosti, ať už dochovaným jako fragment, nebo zachovaným víceméně vcelku, je definičním rysem každé civilizace. Archeologické muzeum je přinejmenším od konce minulého století jedním z velkých témat současné architektury. Právě tak je velkým tématem archeopark, který plní protikladné funkce: Má nálezy chránit a zároveň je i prezentovat; má do daného prostoru vstupovat a zároveň jej nepoškodit; má být produktem kultury a zároveň má v jejím rámci otvírat téma krajiny.
Byla by škoda nechat se z odkazu druhé poloviny minulého století fascinovat jen ikonickými stavbami, které ostatně i přes svou spektakulárnost často skvěle plní prostou funkci, k níž byly navrženy. Stojí za to se vracet také k dílu mediálně méně známých architektů, jako byl Ital Franco Minissi. Jeho zásluhou byly do myšlení o muzejní úpravě archeologických míst zavedeny pojmy jako kritické restaurování či virtuální reintegrace. Jeho vlastní projekty byly vedeny snahou o ochranu místa a krajiny.
Úlohou architekta je v tomto kontextu evokace minulosti, pohledové zpřístupnění a zároveň ochrana památky, která do budoucna nevylučuje ani možnost změny. Samozřejmě ale bez aktuálního poškození toho, co máme chránit. Architekt sám potom ustupuje do pozadí. Je přítomen právě svou nepřítomností: je tím, kdo poukazuje k minulosti, místo aby za každou cenu zdůrazňoval svůj vlastní přínos. Tento citlivý přístup, který zhodnocuje významovou hloubku daného místa, se v dalších desetiletích bohužel ne vždycky dočkal následování.
Rozhledna se dívá na desky, desky na rozhlednu
Dnes jistě nejde o snahu napodobovat Minissiho realizace, nýbrž o to klást si jeho otázky. Z tohoto hlediska lze pochybovat, zda projekt Akropole Závist - Zpřítomnění představuje "špičkovou prezentaci evropské úrovně". Realizace, na které se zastánci odvolávají, jsou úplně odlišné, v podstatě nesrovnatelné.
Jedna z nich - mediálně úspěšný archeopark Pavlov - sice používá výrazných architektonických prvků, ty ale slouží k prezentaci nálezů, nikoli sebe sama. V každém případě je těžké si představit, že by člověk přijel do Pompejí a tam našel velkou obarvenou betonovou desku nad pozůstatky budov překrytých vrstvou zeminy. Nelze než konstatovat, že ze všech možností na Závisti zvolili tu nejhorší. Nemá tam vzniknout ani archeologické muzeum, ani archeologický park, jen zbytná exhibice. Rozhledna se bude dívat na betonové desky a betonové desky se budou dívat na rozhlednu.
Pastýři a řezníci
V celé věci selhal i Národní památkový ústav. Ten na Závisti v roce 2015 zamítl umístění dřevěné sochy s odůvodněním, že k místu "je nutné přistupovat nejvýše pietně a vyjma nutné základní údržby jej nejlépe nechat tak, jak je; "neprovádět žádné novodobé zásahy". Stavbu rozhledny zakotvené v betonu a instalaci železobetonových desek ovšem schvaluje, protože pozůstatky staveb jsou ukryty hluboko v zemi a "chystané projekty by tyto archeologické terény a nálezy neměly narušit".
Vskutku zvláštní, pokrytecký přístup. Opravdu je instalace železobetonových desek tak neškodná? Jejich sestava poznamená hydrologický režim i mikroklima stolové hory. I přes ochranu epoxidem budou desky časem degradovat. Jak budou udržovány a sanovány? Proč nesmyslně zatěžujeme cementem krajinu sužovanou hydrologickými extrémy? Vzhledem k měřítku zásahu může jít o nepředvídatelné důsledky, které by nikdo neměl riskovat.
Betonový projekt "revitalizace" Závisti vzniká v době, kdy dochází ke zvratům v globální ekonomice kvůli vzývané záchraně planety. Dokazuje, že je úplně zbytečné bavit se o ekologii. Jsou to jen obecné fráze. Ekologie je odsunuta do neosobní roviny: "Někdo" někde rozhodne o elektromobilitě, emisních povolenkách nebo zákazu jaderných elektráren, zatímco my si v konkrétním místě budeme počínat stejně bezohledně a sobecky jako kdykoliv předtím. To není udržitelný přístup. Architekt má být v krajině spíš pastýřem než řezníkem. Tak jako každý z nás.
Autor, historik umění, je profesorem na Fakultě architektury ČVUT.
Video sdružení SOS Závist, které peticí bojuje proti projektu Akropole Závist - Zpřítomnění
