Mohla by to být definitivní tečka za érou temných diktatur: slavnostní převoz ostatků kardinála Josefa Berana do Prahy z Říma, kde byl kardinál pohřben v kryptě Svatopetrské baziliky, protože komunisté nedovolili jeho pohřeb "doma".
Ostatky přiveze v pátek vládní letecký speciál, a až přistane, rozezní se zvony. Samozřejmě že bylo touhou kardinála Berana zemřít ve vlasti, takže jde jen o plnění jedné naděje, jednoho starého přání: Josef Beran zemřel v Římě 17. května 1969, ostatky se vrátí do vlasti devětačtyřicet let po jeho smrti. Ale také devětadvacet let po pádu komunismu, který ho odsoudil k životu (i smrti) ve vyhnanství. A třiasedmdesát let od konce nacistické okupace a osvobození Beranovy vlasti i jeho samého v koncentračním táboře Dachau. Jsou to tak dávné milníky, že už se můžeme soustředit jen na ten slavný návrat? Nebo stojí za to se ptát, zda se opravdu vrací do země, která se s nacismem a komunismem definitivně a jednoznačně vypořádala? Do země, která pomáhá uprchlíkům a vyhnancům, mezi které svým způsobem patřil i kardinál Beran?
Návrat ostatků oblíbeného kardinála, odpůrce nacistické i komunistické totality, se totiž odehrává v době, kdy zdejší komunisté získávají vliv, jaký od pádu "svého" režimu možná ještě neměli: poprvé mluví do vládních záležitostí. Můžete říct, že podle výsledků samotných voleb jejich vliv vlastně poklesl, že to je jen a jen shoda povolebních okolností a vyjednávací matematiky, kterou právě takhle rozkreslili voliči. Jenže o to hůř, to jinými slovy totiž znamená, že někdo těm komunistům musí otevírat dveře, jestli ne rovnou náruč. Ostatně v sobotu, ve stejný den, kdy bude v katedrále svatého Víta na Pražském hradě za kardinála sloužena slavnostní mše, mají komunisté svůj sjezd a chystá se na něj i prezident Miloš Zeman. Už avizoval, že se na mši nechá zastupovat; dává přednost živým před mrtvým, řeknete, současnosti před minulostí. Co na tom? Ale… Ale není to přesně naopak? Nedává přednost minulosti, a to ještě té nejtemnější?
Navíc nejde jen o komunisty, je tu další strana, jejíž členové mají problém s historií, která je ještě starší: z řad politiků SPD občas zazní pochyby ohledně holokaustu a romského tábora v Letech u Písku, který byl součástí nacistické vyhlazovací mašinerie. Řeknete, že SPD je podobná menšinová strana jako ti komunisté: jenže i oni by do vládního dění toužili mluvit a mnozí z těch, kteří o tom dnes rozhodují, by jim to i umožnili. Snad ne úplně ochotně, ale umožnili. Kdo nese větší vinu: padouch, nebo ten, který jej navzdory předchozím zkušenostem zve do společného domu?
Nemůžeme si za to tak trochu sami? Zatímco v Dachau, kde byl Beran vězněn, je dávno památník a muzeum, na místě tábora v Letech něco takového zatím chybí. Donedávna se čeští politici hádali o prasečák, který otravoval vzduch v blízkém okolí a přeneseně v celé zemi. Až budou ostatky kardinála ve vlasti, pořád tam budou stát ty budovy prasečáku jako podivné memento. Možná to skončí jejich přeměnou na památník, který zaplatí Norové. Bude to konečně důstojné vyrovnání, ale neměl by speciál s ostatky kardinála Berana zamířit raději do Norska, aby se nechal pochovat tam? Neměl by tam přece jen větší klid a jistotu, že se nevrátí hnědá totalita a nepřijde ani ta rudá?
Není náhodou, že před rudou i hnědou totalitou v souvislosti s návratem ostatků kardinála Berana důrazně varoval arcibiskup Dominik Duka. Samozřejmě, máme zákony odsuzující zločiny totality, dokonce i pouhé jejich popírání. Ale samotné zločiny komunismu jsme potrestali jen váhavě, spíše vůbec, s minulostí se stále pereme: je tedy namístě, aby se ostatky kardinála Berana vracely? Neměly by zůstat tam, kde jsou, jako připomínka tohoto dluhu?
A vůbec; není takové stěhování ostatků tak trochu pokrytectvím? Kardinál Beran kdysi v Římě napsal, že kdyby se směl vrátit, nechtěl by "žádné vítání a žádnou okázalost". Jen to zvonění zvonů v pražské diecézi. Vždyť byl od okamžiku, kdy mu komunisté znemožnili návrat do vlasti, svého druhu vyhnancem. Kdysi v Dachau dal sám sobě slib, že se bude snažit, aby nikomu neodepřel pomoc. Je správné, aby vojenský speciál přepravoval ostatky jednoho vyhnance, zatímco ty živé dnes nekompromisně a už dopředu odmítáme?
Každopádně tento návrat nebude symbolickým potvrzením skutečnosti, že komunismus a nacismus nám nehrozí, že totalita se nemůže nikdy vrátit. Ani nebude potvrzením toho, že se chováme správně k uprchlíkům a k těm, kteří ztratili svou vlast, svůj domov. To asi ne. Ale určitě bude příležitostí o tom všem přemýšlet.
