Filip Rožánek Filip Rožánek | Komentáře
13. 3. 2015 10:30

Otloukánci na horách Franze Kafky

Veřejnoprávní média si zaslouží kvalitnější kontrolu, ne přitahování vodítka. Líbivé nápady politiků pod vlivem momentálních událostí jsou krátkozraké a neodpovědné.
Kdo nadává na Českou televizi, měl by si na chvíli pustit vysílání televizí z bývalého východního bloku. Třeba trvale podfinancovaného politického otloukánka na Slovensku.
Kdo nadává na Českou televizi, měl by si na chvíli pustit vysílání televizí z bývalého východního bloku. Třeba trvale podfinancovaného politického otloukánka na Slovensku. | Foto: Ludvík Hradilek

Rušení televizních poplatků, nebo dokonce celé České televize, je vděčným politickým tématem už od konce devadesátých let. Střídavě se objevuje, když někomu Kavčí hory stoupnou na kuří oko, nebo když se blíží volby kohokoliv do čehokoliv - od sněmovny po Evropský parlament. Je to zhruba stejné, jako když se pravidelně objevují návrhy na zrušení Senátu.

Prapor rušení poplatků držela celé roky ODS, pak se přidal Tomio Okamura, a nakonec bylo téma tak vpravo, až se ocitlo vlevo - u senátora Jana Veleby. Naopak ODS, zjevně v reakci na rostoucí mediální impérium ministra financí Andreje Babiše, postoj otočila a teď patří k zastáncům České televize i rozhlasu.

Česká televize určitě není nekritizovatelná a není bezchybná, její vysílání i fungování má své dokonale kafkovské momenty. Ale sluší se v tom případě o chybách mluvit konkrétně a navrhovat cesty k jejich nápravě. Kvůli tomu, že je ostravská představa o humoru jménem Pečený sněhulák pitomý pořad, ještě není nutné rušit celou televizi. Rozhodovat pod vlivem momentálních událostí a toho, co kdo včera viděl a zrovna se mu to nelíbilo, je krátkozraký a neodpovědný přístup.

Zrušení nebo oslabení České televize by skutečně znamenalo vyklizení prostoru pro mediální oligarchy. Jedním z nejdůležitějších důvodů existence veřejnoprávních médií je, že nemají vlastníka – ani státního, ani soukromého. Patří všem prostřednictvím přímých plateb, protože mají hájit veřejný zájem. Tím je i kontrola a kritika volených politiků. Stala by se o dost obtížnější, pokud by financování televize záleželo na státním rozpočtu, který na rozdíl od poplatků schvaluje jenom sněmovna a ne celý parlament. Z veřejné televize by se stala vládní vlnka se všemi důsledky.

Slabiny tak náročného průmyslu, jako je ten televizní, názorně ukázala v uplynulých letech ekonomická krize, která kosila jeden projekt za druhým, a u stanic, které se udržely, vedla k osekávání produkce a propouštění. Bez veřejnoprávního média by v éteru zůstaly de facto jen Televizní noviny a zprávy televize Prima, jejichž obsah tvoří celebrity, domácí krimi případy a příběhy o vážně nemocných lidech. O světě, politice a souvislostech se z nich nedozvíte prakticky nic, nebudou dělat několikahodinové speciály o Ukrajině, protože se jim nevyplatí a nezaplatí. Investigace by z televizních obrazovek zmizela úplně. Na rozdíl od teleshoppingových pořadů s věštci na telefonu je totiž o dost dražší.

Bez veřejnoprávního média by v éteru zůstaly de facto jen Televizní noviny a zprávy televize Prima, jejichž obsah tvoří celebrity, domácí krimi případy a příběhy o vážně nemocných lidech. O světě, politice a souvislostech se z nich nedozvíte prakticky nic, nebudou dělat několikahodinové speciály o Ukrajině, protože se jim nevyplatí a nezaplatí. Investigace by z televizních obrazovek zmizela úplně.

A výhrady, že veřejnoprávní televize nemá co vysílat estrády, sport nebo filmy? Nijak se tím na evropské scéně nevymyká. Veřejná služba je ze své podstaty univerzální: má odrážet zájmy všech vrstev společnosti, také proto ji platí všichni. Na rozdíl od soukromých stanic musí vyjít vstříc i takovým divákům, kteří pro komerční vysílání momentálně nejsou zajímaví, protože se nehodí agenturám, které si na soukromých stanicích zadávají reklamu. Zatímco privátní televize se typicky zajímají jen o věkovou skupinu 15-54 let, Česká televize musí vysílat pro všechny: pro děti i pro důchodce, pro neslyšící, handicapované, pro věřící i ateisty, pro zájemce o náročné umění i původní dramatiku. Veřejnoprávní televize je místo, kde není divák rukojmím obchodních zájmů.

Česká televize kromě toho nevysílá jenom lákavé velké sporty, ale i řadu menších, které si teprve na její obrazovce získávají pozornost. Události zvlášť velkého společenského významu, jako je třeba olympiáda, mají být na volně šířeném kanálu. Odvysílat sportovní akci přitom není vůbec levná záležitost, jak si vyzkoušela televize Nova, která ambiciózně koupila práva na olympijský hokej v Soči, a nakonec je radši přepustila veřejnoprávní televizi.

Financování televize veřejné služby z poplatků jí zkrátka poskytuje stabilitu a dlouhodobou perspektivu nezávislou na momentálních náladách trhu nebo politiků. Komerční televize se může rozhodnout, že třeba od zítřka nebude vysílat půlku pořadů, vyhází všechny reportéry nebo zruší původní tvorbu, případně zkrátí zprávy na pět minut. Nova s Primou klidně mohou ignorovat mimoparlamentní strany, Česká televize naopak dává prostor i těm, kdo ji chtějí zrušit - třeba Straně svobodných občanů.

Stanice České televize jsou po televizi Nova druhou nejsledovanější skupinou televizních kanálů na českém trhu. Vysílání některého z programů zasáhne každý týden 78 % populace. Déčko patří v Evropě mezi nejsledovanější dětské kanály, stejně tak ČT24 má při srovnání s evropskými kolegy nadstandardní sledovanost (sledovanější zpravodajský kanál už mají jenom Dánové). Nemluvě o tom, že při mimořádných událostech zájem diváků ještě prudce vyletí nahoru.

Návrhy senátora Veleby a prezidenta Zemana by Českou republiku razantně vrhly na východ. Kdo nadává na Českou televizi, měl by si na chvíli pustit vysílání televizí z bývalého východního bloku. Může si vybrat mezi trvale podfinancovaným politickým otloukánkem na Slovensku, maďarským impériem na krátkém vodítku premiéra Viktora Orbána, nebo docenit kvality bulharské a rumunské státní televize.

Česká televize může být vždycky lepší. Rozhodování a finance mohou být průhlednější, komunikace otevřenější a vstřícnější. Místo vzteklého kopání a snah o podminování celého konceptu by však bylo mnohem dospělejší a věcnější navrhnout konkrétní strukturální změny, které posílí nezávislost, stabilitu, ale i odpovědnost veřejnoprávních médií. Někdy by si dokonce stačilo pořádně přečíst už existující zákony. Ale možná, že toho od českých politiků chceme moc.

Poznámka: Autor byl do června 2014 zaměstnancem Českého rozhlasu, tématu veřejné služby se dlouhodobě věnuje. Článek vyšel také na webu Hospodářských novin na adrese http://nazory.ihned.cz/c1-63674180-verejnopravni-media-ceska-televize-poplatky-jan-veleba

 

Právě se děje

Další zprávy