Ve světě odstartovala teen-vlnu americká série s výmluvným názvem Prci prci prcičky, která v podstatě ustavila základní pravidla žánru: mladí paničtí hrdinové, sexuální a fekální humor plus (pseudo)kultovní hlášky a scénky. Vynalézaví Češi jen přidali nevynalézavou práci s product placementem, angažovali prkenné modelky - a žánr byl na světě.

Zasuň, Karle, zasuň

Co spojuje filmy jako Snowborďáci, Panic je nanic, Experti či aktuální Rafťáci? Teenagerské komedie jsou postavené na jedné základní "filozofii": že kruciální věcí je "zasunout" (termín používaný s oblibou ve filmech Karla Janáka).

Hrdiny filmů jsou vždycky kluci, dívky tu pouze statují; v podstatě jen mlčky kdesi postávají více či méně odhalené. Čekají, až si jich hrdinové všimnou, a vlastně také netouží po trvalejších vztazích. Toho uvažování se zpravidla drží všichni hrdinové včetně dospělých: typická je role Pavly Tomicové jako nadržené správkyně chaty ve Snowboarďácích, podobně rodiče jsou přes všechnu zapšklost často přistiženi při erotických hrátkách nebo aspoň se zásuvkou plnou kondomů.

Teenagerské filmy jsou však především marketingově zvládnutý produkt. Mají zpravidla rychlé tempo, jsou plné mladých krásných lidí i výrobků okázale ukazovaných na kameru. Angažmá celebrit, modelek, superstars či miss je pak dalším logickým krokem, který má přitáhnout víc diváků. Tahle strategie ale filmům současně nejvíc škodí: zaangažované celebrity i propagované výrobky v záběrech působí jako pěst na oko.

Podle dramaturga Jiřího Chalupy (Panic je nanic) si člověk si v tomhle období života prožívá všechny problémy s určitou naivitou. To není nijak objevné tvrzení; zarážející až trapné je, jaké naivy ze sebe dělají tvůrci, kteří jsou přece jen starší

Děláme to pro lidi, chlapi

Okázale si libují ve své "cool pohotovosti" a nevraživě reagují na jakékoliv zpochybňující kritiky argumentem, že "mladí jsou přece takoví". Navíc na jedné straně po troškovsku hlásají, že názor kritiků je jim lhostejný a na druhé své filmy šperkují odkazy na to nejlepší z české filmové tvorby. V Panicovi i v Rafťácích třeba nechybí formanovský hasičský bál i s tombolou.

Typický je průběh tiskových konferencí. Bulvární fotografové se předhánějí ve stíhání pubertálních začínajících celebrit, producenti si libují, jak skvěle jejich filmy zasáhly cílovku, mimochodem v rozvažování ekonomů pořád důležitější. A režiséři se tváří, že to přece dělají pro lidi. "Chtěl jsem udělat film, u kterého se budou diváci bavit. A aby měli pocit, že ty problémy mají s hrdiny společné," prohlásil třeba Ivo Macharáček, režisér filmu Panic je nanic.

Román pro ženy; na věčné časy

Ale opravdu mají teenagerští diváci tak zoufale stejný pohled na svět jako jejich hrdinové? Nechce se věřit, že dospívající generace má zájem jen o tenhle druh filmů. To se jim opravdu zdá vtipné sledovat své vrstevníky při nekonečných nadrženeckých debatách?

Někdy jistě ano, ale proč nevznikají i vkusné teenagerské filmy? Lze přece předpokládat, že náročnější část teenagerského publika chodí na "dospělou" produkci; ostatně i na festivalu Jeden svět bylo k vidění i dost  - náctiletých diváků. Ale asi je to pořád málo na "cílovku".

Člověk se neubrání myšlence, že filmy, na které si diváci zvyknou v mládí, budou vyžadovat nadále. Filmy přitroublé, povrchní, free, cool a in za každou cenu; zkrátka produkty, společenské sedativum.

To dokazuje i loňský nejnavštěvovanější "dospělý" film: Román pro ženy. A nedá se ani po důchodcovsku doufat, že z toho ti mladí vyrostou. Spíš to bude čím dál horší...