Papež František letěl z Kuby do Spojených států. Přivítán byl s nadšením. Zasadil se o „tání“, o nové kontakty mezi těmito dvěma státy. Ve Washingtonu vystoupil v Kongresu, kde mluvil necelou hodinu. Zmínil víc témat, která se dotýkají nejen Američanů, ale i nás.
V čem je František výjimečný? Neopakovatelným způsobem se dokáže přiblížit i lidem, od kterých ho dělí tisíce kilometrů, kteří se s ním nikdy nesetkají. Mnozí, i nekatolíci nebo nevěřící, mají pocit, že mluví za ně a k nim, že „je náš“. Má velký dar. V Kongresu USA si ho nemohli přisvojit jenom demokraté, i když k nim má díky starosti o světové klima a o sociální solidaritu o něco blíž. Některé body jeho řeči, podpora tradiční rodiny, ochrana lidského života ve všech jeho fázích, se naopak nemohly nelíbit republikánům.
Velký přínos papeže Františka tkví v tom, že jeho snahou není rozdělovat, stavět věřící a nevěřící proti sobě, ale spojovat. Obracet různé světy zpět ke křesťanským a demokratickým hodnotám (jako je kupříkladu svoboda vyznání, víry). Řekl: „Současný svět se svými otevřenými ranami, které poznamenávají mnoho našich bratří a sester, od nás vyžaduje, abychom se postavili veškerým formám polarizace, které ho rozdělují na tyto dva tábory... Napodobování nenávisti a násilí tyranů a vrahů je nejlepší cestou k tomu, jak stanout na jejich místě.“
To bylo jistě slovo i pro nás. Neupadat do snadné a levné nenávisti. Nebudovat si hned ve strachu obraz nepřítele, nepřijímat obraz nepřítele, který nám kdosi cpe. V Česku se jím stává „muslim“. Jedete v tramvaji, obrátí se na vás paní s dvěma narvanými taškami a spustí s úzkostí v očích: „Co si počneme, co si počneme?“ Tážete se: „S čím, paní?“ Odvětí: „No s těmi muslimy, vždyť oni nás zaberou, za chvíli to tu bude samá mešita.“ Polarizace ducha, kterou do lidí horem dolem rvou mnozí čeští politici.
Papež mluvil v Kongresu mimo jiné také o imigraci. Nejen o uprchlících před válkou a terorem, ale i o rodinách, které přicházejí z ekonomických důvodů. „Většina z nás byla jednou cizinci. Říkám to jako syn imigrantů,“ pravil František, jehož italští rodiče před lety odpluli do Argentiny. Mluvil o migrační vlně, jež míří do Evropy, i o Spojených státech, kam přicházejí desetitisíce přistěhovalců z Mexika.
Odmítněte nepřátelský způsob uvažování
Uprchlickou krizi vnímá jako výzvu, jež nemá obdoby. Americké kongresmany žádal, ať odmítnou „nepřátelský způsob uvažování“ o přistěhovalectví, ať přijímají utečence, kteří se chtějí přestěhovat do Spojených států, jako lidi, kteří touží zlepšit život svých rodin. (Kongres je rozdělený jako Evropa, imigrace má mnoho odpůrců.) – „Není to totéž, co chceme pro vlastní děti?“ ptal se František.
Připomněl známou, obyčejnou myšlenku: druhým máme dělat to, co chceme, aby oni činili nám. „Míra, kterou uplatňujeme vůči jiným, je mírou, kterou čas naměří nám. Zlaté pravidlo nám připomíná také naši odpovědnost za ochranu a obranu lidského života v každé etapě jeho rozvoje.“ Poslední věta byla okamžitě vztažena na ochranu prenatálního života, chápána jako protipotratová. To jistě platí. Ale „obrana lidského života v každé etapě jeho rozvoje“ se týká taky lidí prchajících, aby zachránili vlastní život, děti.
Je neuvěřitelně osvěžující, když někdo, komu je svět navíc ochoten naslouchat, mluví jinak, než jsme zvyklí, nesobecky, beze strachu o sebe a o svět. Když nestojí ani vlevo (i když mu někteří pravičáci nadávají, že je neomarxista), ani vpravo, když má na mysli ty slabé a zapomenuté, ty plující po moři a prosící o pomoc. A přitom to není pouhá póza.
„Politická společnost přetrvá, usiluje-li o uspokojení společných potřeb podporou rozvoje všech svých členů, zvláště zranitelných a ohrožených,“ pravil papež. Často u nás teď slyšíme, že se nepostaráme ani o sociálně vyloučené občany, tak proč máme přijímat uprchlíky. Ale jak jsme se dosud o ty vyloučené starali? Zoufale málo. Slouží jen jako výmluva, abychom nemuseli pomáhat jiným.
Papež připomněl Martina Luthera Kinga, který snil (míněna jeho slavná řeč I have a dream) o rovných právech bělochů a černochů v USA a prosazoval je. „Jsem rád, že Amerika je nadále pro mnohé zemí snů. Snů, které vybízejí k činům, účasti a angažovanosti,“ řekl Svatý otec.
To je slovo, které by Češi neměli přeslechnout. Kéž bychom se i my pro druhé stali „zemí snů“, po které touží. Zatím po nás netouží, utečenci do Česka nechtějí a nám to ani není divné. Dokonce ani nestojíme o to, abychom se pro druhé, pro svět stali zemí snů. Nesníme.
