Koncem minulého týdne se papež František vyjádřil ke svobodě slova. Učinil tak v kontextu krvavé lázně, kterou připravili džihádisté pro pařížský satirický časopis Charlie Hebdo. Reagoval na jeho novou obálku, kde opět vidíme Mohameda. Papežova slova jako by do jisté míry ospravedlňovala bestiální čin. Který ovšem, jak víme, jednoznačně odsuzuje. Cestou na Filipíny přece řekl, že nikdo „nemůže urážet, válčit nebo zabíjet ve jménu své víry nebo svého Boha. Zabíjení ve jménu Boha je úchylka.“ Pokusme se tedy svatému otci porozumět.
František řekl: „Svoboda vyznání a svoboda slova jsou základní lidská práva. Každý z nás má nejen svobodu a právo, ale i povinnost říkat, co si myslí, pro obecné dobro,“ prohlásil k pařížskému vraždění. Dodal však: „Není možné provokovat, není možné urážet víru druhých, není možné si dělat z víry druhých legraci.“ Nabídl příklad: „Pokud můj dobrý přítel Gasparri vyřkne nějakou nadávku na adresu mé matky, musí čekat, že mu dám pěstí. To je normální.“ A vrátil se zpět k Charlie Hebdo: „Nelze si zahrávat s náboženstvím druhých. Svoboda slova má své hranice.“ (Alberto Gasparri organizuje papežovy cesty do zahraničí a stál po jeho boku.)
Papežův výrok je mimořádně problematický. Nezapomeňme, pro katolíky platí dogma o jeho neomylnosti. Druhý vatikánský koncil vidí Svatého otce jako neomylného, „když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry povzbuzuje ve víře“ (Lumen gentium 25).
Možná je míněno více méně jenom kázání, výklad Bible, nevím přesně, jak široké jsou hranice dogmatu o papežské neomylnosti. Ale ve výrocích k nové obálce Charlie Hebdo František zjevně vyhlašoval nauku o víře a mravech, když mluvil o věření druhých, které nesnese legraci. Jeho věty jsou protichůdné a nedávají smysl. Na jedné straně svoboda slova, na druhé „není možné“. Jako by chtěl dokázat, že jeho neomylnost, i když mluví o víře, je jen dogma a že se umí drsně mýlit. Ale znovu, pokusme se Svatému otci porozumět. O čem to mluví?
Mluvil o svobodě slova, že každý má nejen svobodu a právo, ale taky povinnost říkat, co si myslí. Zřejmě tedy i on sám poměrně jednoduše cítí povinnost upozornit, že věřící, mezi něž zahrnuje i muslimy, uráží, když si z jejich víry, natožpak z Proroka, někdo dělá legraci.
Chránit člověka, ne víru, dogma
Papež, i když ví, že to nebude populární výrok a že bude vypadat jako někdo, kdo chce svobodu slova omezit, řekne, že je chyba věřící urážet. Nebo ne že je to chyba, ale že to dokonce není možné. Přitom my, západní lidé velmi často sekulární, nevěřící, chápeme svobodu slova tak, že je omezena jedině zákonem. Kupříkladu nacistické symboly se šířit nesmějí, masový vrah Hitler se oslavovat nesmí.
Papež ovšem nemluví jako ústavní právník, nýbrž jako kněz, pro katolíky zástupce Ježíše na zemi. Upozorňuje: je chyba urážet víru. Což by nám nemělo být až tak cizí. Český trestní zákoník říká v paragrafu 198, že kdo veřejně hanobí skupinu obyvatel republiky pro jejich politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
Jenomže pozor, není to paragraf o satiře, o legraci. Mluví o hanobení skupiny obyvatel, chrání člověka, jeho právo na víru, právo nebýt za ni pronásledován. A chrání i právo na nevíru, čemuž by asi šéfredaktor Charlie Hebdo dobře rozuměl. Kdežto František, všimněme si, chrání ne věřící, nýbrž víru, zde tedy představy o proroku Mohamedovi.
Jako by nemluvil papež. Mlátit někoho pěstí za urážku zní nekřesťansky, nesvatě. Tak to dělají nevěřící a hřešící křesťané. Jak to může papež považovat za normální, tedy za normu? Kam se podělo Ježíšovo „kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem“ nebo „když tě někdo uhodí, nastav mu i druhou tvář“? To, co hlásá papež, je spíš oko za oko, zub za zub.
A to celé v naprosto šíleném kontextu Charlie Hebdo, kde džihádisté urážku Mohameda (tedy pro muslimy božího proroka, což je pro ně ještě víc než matka) trestali terorem, popravou lidí v redakci. Tady je přece jakékoli přirovnání (pěstí za urážku matky) naprosto neúnosné. Zavání totiž chápáním či omlouváním teroru.
Papež se přece měl obrátit jako náboženská autorita na džihádisty a je vyzvat, ať nevraždí, že to Bůh nechce. To by bylo srozumitelné i nevěřícím.
Ještě jedna věc. Muslimové z mnoha míst světa masakr v Paříži odsoudili. Mnozí říkají, že se ve jménu islámu nesmí vraždit, je to zakázáno. Odtud plyne, že vraždící džihádisté sice vystupují jako muslimové, jako věřící, ale nejednají podle muslimské víry. Karikatury Mohameda si berou jen jako záminku, aby v Evropě rozpoutali peklo. Tohle papež nedomyslel? Že v souvislosti s Charlie Hebdo nejde o víru? Leda o nějakou bestiální, zvrhlou, úchylnou, ďábelskou víru?
Je jediná rovina, v níž lze se Svatým otcem souhlasit. Loni na konci listopadu v Istanbulu podepsal prohlášení, kde vyzývá „muslimy a křesťany, aby společně pracovali v zájmu spravedlnosti, míru a respektu pro důstojnost a práva každého člověka“. Vyzdvihl, jaký význam má „konstruktivní dialog založený na vzájemné úctě a náklonnosti“. Úcta mezi náboženstvími je jeho velké téma.
Výrok o svobodě slova a zároveň o nemožnosti dělat si z náboženství legraci (nemožnosti pro Západ nepřijatelné) zřejmě má být prostě jen apelem: Neurážejte muslimy. Ani křesťany, židy a další věřící. Potud by to šlo. Ale příklad s pěstí do zubů byl úplně mimo, znamená nepřijatelné pochopení, ba dokonce posvěcení násilí proti slovu, vtipu. Závěr? Papež je omylný. Nechápe podstatu svobody slova. Nechápe, že tato svoboda nás brání před nerovností a zotročením. Dokonce i před papežem.
