V úterý se něco stalo. Stalo se slovo. Slovo papeže Františka v Evropském parlamentu ve Štrasburku. Svoji řeč katolický zástupce Boha na zemi zakončil takto: „Drazí europoslanci, nadešla hodina pro společnou stavbu Evropy obíhající nikoli kolem ekonomie, nýbrž kolem posvátnosti člověka a nezcizitelných hodnot.“
Evropa obíhající kolem ekonomie, ne okolo posvátnosti člověka. - Jako by byl v té jedné větě stručně zachycen také většinový politický vývoj naší země po roce 1989. I u nás se přece skoro všecko točilo okolo ekonomie, peněz, HDP, růstu. Klausovský pohled. Výsledek: rozpolcená společnost, vzájemná nesnášenlivost, právo chabé jak ruka maroda, sváry.
Projev papeže byl fascinující. Připomínal slova Václava Havla tamtéž v roce 1994. Tehdy mluvil o tom, jak je nutné zdůrazňovat duchovní dimenzi evropské integrace. Upozornil, že duchovní, historický, politický a obecně civilizační smysl evropského sjednocovacího procesu je zakrýván otázkami technického, ekonomického či finančního nebo administrativního rázu. – Havel toto ostře vnímal. Papež, člověk duchovní, neekonomický, podobně ostře vnímá, co se děje okolo něj.
Mluvil jako člověk, kterému na Evropě nesmírně záleží, uvědomuje si její hodnotu. Připomněl, že měnící se, globalizovaný, propojený svět je „stále méně eurocentrický“. Stárnoucí Evropa v něm ztrácí postavení vůdce. Zjevně proto, že zanedbává duchovní rozměr.
Podle papeže „přetrvává příliš mnoho situací, v nichž se s lidskými bytostmi zachází jako s předměty, jejichž koncepci, konfiguraci a užitečnost lze naprogramovat a které lze potom zahodit, když už se nehodí, protože jsou slabé, nemocné či staré“. – Lidé redukovaní na kusy, redukovaní na věci. Pro politiky pak jednou za čas ještě jako hlasy, dodejme. Nic víc.
Evropského člověka František vidí jako osamělou jednotku, která je necitlivá vůči lidským jednotkám vedle sebe, nesouvisí s nimi. Právo se oddělilo od povinnosti, „jsou stvrzována práva jednotlivce, aniž by byl brán zřetel na to, že každá lidská bytost se váže k určitému sociálnímu kontextu, ve kterém se její práva a povinnosti spojují s právy a povinnostmi těch ostatních pro dobro samotné společnosti“. Jsme jako kolečka, pružinky a osičky hodinového strojku rozházená po podlaze. Jakmile ztratíme vzájemný kontext, společnost přestává jako celek fungovat.
Skartační kultura a vyhrocený konzumismus
Papež mluvil také o samotě. Popsal ji jako velmi rozšířenou chorobu, jež je „vlastní tomu, kdo je zbaven svazků“. Staří jsou ponecháváni napospas svému údělu, mladí postrádají šance pro budoucnost, samotu zažívá mnoho chudých i migranti, kteří hledají v Evropě štěstí. Vracel se k dávání přednosti ekonomice před člověkem. Politická debata dává důraz na ekonomické otázky, místo aby se soustředila na osudy jednotlivců.
„Lidská bytost riskuje, že bude redukována na pouhé soukolí nějakého mechanismu, který s ní zachází jako s nějakým užitečným spotřebním statkem, takže – jak bohužel často vidíme - jakmile její život v tomto mechanismu už neplní funkci, je bez přílišných zábran skartován jako v případě nemocných v terminálním stadiu, opuštěných a nezaopatřených starých lidí nebo dětí zabitých před narozením.“
Kdybychom řeč papeže ve Štrasburku shrnuli, asi by se vešla do prosby, aby se lidé nestarali jen o sebe, vylezli ven z ulit, nehromadili, žili ve vztazích, nikoli izolovaně, pomáhali druhým, i cizím, a nebáli se o sebe.
Výsledkem takového pohledu na lidi je „skartační kultura“ a „vyhrocený konzumismus“. František žádá, aby byla uznána „drahocennost lidského života, který je nám darován bezplatně, a nemůže být proto předmětem výměny nebo prodeje“.
Málokdo se dnes veřejně zaobírá takovými otázkami. Projev papeže byl "otřesný". Otřesný v tom smyslu, že chtěl otřást nejen poslanci europarlamentu, ale také 250 miliony občanů členských zemí EU. Tohle nebyla show, to byl havlovský apel, apel na krev. Dal by se přirovnat k volání starozákonních proroků, aby se Izraelci obrátili, aby změnili svoje životy. (Má dnes papež František větší vliv, než měli dávní proroci?)
Nabídl nedávno zvoleným evropským poslancům i nám cestu, jak obnovit naději v budoucnost, důvěru ve velký ideál mírumilovné, tvůrčí Evropy, která respektuje práva a uvědomuje si své povinnosti. „Evropa, která není schopna se otevřít transcendentní dimenzi života, je Evropou, které pomalu hrozí ztráta vlastní duše i ´humanistického ducha´, který rovněž miluje a brání.“
Opatrovníci, nikoli páni
Transcendentní je to, co nás přesahuje. V papežově pojetí je to spojení s Bohem, víra v hlubší smysl života. Podle Františka tedy ztráta smyslu a cíle, který moderní, spojená Evropa zažívá, souvisí se ztrátou víry. To se nevěřícím, nekřesťanům nebude líbit, nebudou mu rozumět. Ale on má jasno. Kdo nevěří v Boha, často automaticky, přirozeně sklouzává do konzumu, do ztráty jiného než ekonomického smyslu života.
František ale nekázal, mluvil civilně. „... vyvstává před vámi, dámy a pánové europoslanci, také požadavek chopit se záchovy demokracie evropských národů.“ Papež, tedy panovník nad katolíky, hájí demokracii jako jedinou smysluplnou cestu. V době expanzivního, nedemokratického Ruska, v době běsnícího Islámského státu cenný apel.
Nabídl i prostou cestu, kudy jít: výchova a rodina, která je „základní buňkou a drahocenným prvkem každé společnosti. Jednotná, plodná a nerozlučná rodina v sobě nese zásadní prvky, jež dávají budoucnosti naději.“ Dále školy a univerzity. A ekologie, kterou papež často zdůrazňuje a již chápe jako ustavičnou péči o stvoření, drahocenný dar, který Bůh vložil lidem do rukou. „Jsme opatrovníci, ale nikoli páni.“
Nesmířit se s bídou druhých. „Nelze tolerovat, že miliony lidí ve světě umírají hlady, zatímco tuny potravin jsou denně vyhazovány z našich stolů.“ Dávat lidem práci a vrátit práci důstojnost, zaručit dobré podmínky k jejímu vykonávání.
František mluvil o migraci. Tedy o dalším pro Evropu velmi bolavém místu. Roste nesnášenlivost vůči příchozím, imigrantům, uprchlíkům. Souvisí se strachem o sebe. Papež: „Nelze tolerovat, že se ze Středozemního moře stává velký hřbitov! Na bárkách, které denně přistávají u evropských břehů, jsou muži a ženy, kteří potřebují přijetí a pomoc.“ Tohle nechceme slyšet, nechceme vidět. A on nás k tomu maléru obrací.
Kdybychom řeč papeže Františka ve Štrasburku shrnuli, asi by se vešla do prosby, aby se lidé nestarali jen o sebe, aby vylezli ven z ulit, nehromadili, žili ve vztazích, nikoli izolovaně, pomáhali druhým, i cizím, a nebáli se o sebe. Jak už řečeno, podobně před dvaceti lety mluvil Václav Havel. Trend Evropy nezměnil, „skartaci“ naší podstaty, našeho smyslu nezastavil. Papež pokračuje. Snad bude mít větší úspěch.
