Při čtení Státní energetické koncepce se nelze zbavit dojmu, že stát předpokládá další tučné čtvrtstoletí, během něhož půjde vše jak na drátkách. K tomuto optimismu je ale pramálo prostoru, píše Patrick Zandl v článku Státní energetická koncepce pro další tučné čtvrtstoletí, který přinesl Deník Insider.
Stovka stránek aktualizace důležitého dokumentu (SEK 2012) rozhoduje o velkých penězích. Má popisovat energetické prostředí České republiky, a tím je důležitá nejenom pro firmy, které v energetice hodlají podnikat a chtěly by se zorientovat ve vládních prioritách, ale také pro občany a podnikatele, kteří elektřinu potřebují. V praxi už jsme si ověřili, že státní energetická politika se významně projevuje na výši každoměsíčního účtu za elektřinu.
Páteří české energetiky je uhelně-atomová osa ČEZu a tak to má podle koncepce zůstat. Jsou pro to odůvodněné předpoklady, přičemž největším je, že to tak uspokojivě funguje dnes. Uhelné a jaderné elektrárny dnes představují zhruba dvě třetiny produkce energie v ČR, z nemalé části mají na starosti i zásobování teplem. Mají ovšem své problémy. V případě elektráren uhelných se postupně tenčí zásoby těžitelného uhlí a dovoz uhlí z jiných dolů by nebyl ekonomicky udržitelný. Navíc vztahy mezi ČEZem a těžaři nejsou bezproblémové kvůli trvalým sporům o cenu suroviny a vliv. I proto se provoz uhelných elektráren postupně utlumuje.
Řešení není jednoduché: znamená prolomit těžební limity, přesunout tisíce lidí, zdevastovat a znovu zrekultivovat krajinu. To obnáší problémy ekonomické, sociální, politické i ekologické a není překvapivé, že se do rozlousknutí této otázky nikomu z politiků nechce. Bez této akce nebude za deset let pro uhelné elektrárny a teplárny dostatek uhlí.
Nikdo nechce za humny velkou elektrárnu
Dosavadní strategie počítala s tím, že útlum uhelných elektráren nahradí atomová energetika. Ostatně, již při stavbě Temelína se ČEZ zavázal k odstávce zastaralých bloků uhelných elektráren, které výkon Temelína nahradil. V současné době se počítá s dostavbou dvou bloků Temelína, přičemž neoficiální odhady nákladů na takovou operaci se pohybují kolem 300 miliard Kč, za něž získá ČEZ zdvojnásobení současného výkonu Temelína. Každý ze čtyř bloků bude produkovat zhruba 1 GW, což je zhruba tolik, co produkuje jedna z největších uhelných elektráren (například Mělník). Dostavba dvou bloků by tak umožnila plynulou náhradu uhelných elektráren, které nebudou vyhovovat ekologickými parametry.
Masivní ústup od uhlí, který podle předpokladů nastane vyčerpáním jeho zásob v letech 2020-2040, má nahradit nová jaderná elektrárna. A tady začínají největší potíže. Prakticky poslední velkou elektrárnou dostavěnou na území Česka byla právě Jaderná elektrárna Temelín, s jejíž výstavbou a především plánováním se začalo ještě za komunistického režimu. Po roce 2002 se již zprovozňovaly jen menší zdroje nebo rekonstruovaly zdroje stávající a stavěly elektrárny využívající obnovitelných zdrojů. Jak dopadly poslední snahy vystavět nový „klasický" energetický zdroj disponující stamegawattovými kapacitami, je dobře vidět na elektrárně poblíž pražských Čelákovic. Paroplynovou elektrárnu o výkonu 1 GW zde chtělo stavět RWE spolu se švýcarským Alpiqem, nakonec ale od záměru - po sérii protestních akcí (viz třeba www.nechcemeelektrarnu.cz) - firmy upustily a dnes se „soustředí na jiné trhy", kde je jednodušší elektrárny stavět. Podobně dopadl záměr ČEZu postavit paroplynovou elektrárnu v Úžíně, zde navíc projekt těžil ze schválení v devadesátých letech.
Podstatné je jedno: ukazuje se, že velké elektrárny nikdo za svými humny mít nechce. A příliš uklidňující není ani to, že podobná situace je i jinde v Evropě. Pokud se daří prosadit výstavby klasických nových energetických celků, je to v odlehlých oblastech, jimiž Česko vlastně nedisponuje. Nebo za velmi úzkých vazeb s místní samosprávou v oblastech poloodlehlých, kde rozsáhlý program stimulací veřejného prostoru vykupuje svolení s výstavbou, jako je tomu třeba ve Švédsku. Jenže ani přátelská a věcná komunikace místní samosprávy, lokálních sdružení a centrální vlády není specialitou našich politických a energetických elit.
Sečteno a podtrženo, není příliš pravděpodobné, že by se u nás v nejbližších letech podařilo najít lokalitu svolnou ke stavbě velké klasické elektrárny, natož atomové. Rok 2040 pro třetí českou jadernou elektrárnu lze tedy brát jako nanejvýš orientační, a tím je také značně nejisté, zda se někdo pustí do vážné realizace podniku, jehož proinvestování se v nejistých podmínkách protáhne na několik generací.
Jednoduché východisko neexistuje
Otázka je, co s tím. Zatím se může zdát, že o nic nejde. Vyvezeme více elektřiny, než kolik jí Temelín vyrobí, z tohoto ohledu máme vystaráno a jsme soběstačná země. Vládní dokument ovšem dobře připomíná, že mírný převis exportu je vhodný, protože elektřinu nelze skladovat a je třeba ji spotřebovat ve chvíli, kdy je vyrobena. Pokud nechceme často dovážet, musíme spíše vyvážet a je to spíše otázka míry, co je přiměřené.
Mírný převis exportu je možné dosáhnout pomocí obnovitelných zdrojů, namítají „zelení" oponenti Státní energetické koncepce. Jenže zde se znovu projevuje onen zádrhel chybějící akumulace. Spotřeba elektřiny v síti se musí rovnat její výrobě. A jednou z nectností obnovitelných zdrojů je jejich obtížná regulace v čase. Fotovoltaickou elektrárnu či „větrníky" lze sice odstavit, ale nelze je donutit elektřinu vyrábět, když nesvítí nebo nefouká. V současné době je v Česku instalována kapacita zhruba 2 GW ve fotovoltaických elektrárnách, tedy zhruba tolik, kolik vyrobí Temelín, větrné elektrárny vyrobí 200 MW, čili desetinu. Ani pro slunce, ani pro vítr nejsme země zaslíbená a bez masivních dotací bychom se těmto hodnotám ani neblížili.
Z hlediska regulace zatížení přenosové sítě nejsou fotovoltaické a větrné elektrárny nijak vhodné. Vhodné jsou naopak vodní (ba dokonce přečerpávací) elektrárny a bioplynové elektrárny. V současné době ministerstvo průmyslu a obchodu vytipovalo šestici možných horských lokalit, přičemž náklady na výstavbu jedné takové elektrárny se pohybují v desítkách miliard korun. Bude zajímavé sledovat, zda se podaří jejich výstavbu prosadit a zainvestovat, výtky jsou především ekologického charakteru, vodní elektrárny ale zatím patří mezi nejméně problematicky veřejností přijímané. Vodní elektrárna Slavíč u Frýdku-Místku by mohla produkovat tolik elektřiny, co jeden blok Temelína, přečerpávací varianta Šumný důl v Krušných horách by s 880 MW byla mírně za jedním temelínským blokem.
Bioplynové elektrárny jsou alternativou, kterou Evropská unie významně propaguje, a je pro to řada dobrých důvodů. Zpracovávají biologický odpad, od částí rostlin ze zemědělské výroby, bioodpadu z domácností nebo zbytků i exkrementů z živočišné výroby a anaerobní digescí vzniká bioplyn, tedy převážně metan a oxid uhličitý. Bioplynové elektrárny lze do určité míry použít k rychlé regulaci výkyvů v energetické soustavě, takže mohou vyvažovat výpadky fotovoltaických a větrných elektráren. V ČR bylo v polovině roku 2012 přes 340 bioplynových elektráren s celkovým instalovaným výkonem 240 MW, čímž se bioplynová energie podílela na energii z obnovitelných zdrojů třinácti procenty (údaje České bioplynové asociace).
Jenže i bioplyn, jako všechny zdroje energie, má svá negativa. Některá se čekala (zápach čili smrad), jiná se objevují teprve praxí: zvýšené zatížení komunikací a nákladní doprava pro svoz bioodpadu a také extenzivní pěstování zejména kukuřice, která je jednodušeji použitelná než organické zbytky. Což je něco, co má dopad na zvyšování cen potravin a přináší to výhrady, že stát „dotacemi bioplynu dotuje zdražování potravin". Odpor proti velkým bioplynovým elektrárnám je tedy také stále častější.
Jednoduché východisko? Neexistuje. Jak uspokojit rostoucí energetické nároky a zároveň vyjít vstříc volání po čistším životním prostředí?
Bude třeba hledat zlatou střední cestu. Za situace, kdy je nepravděpodobné, že budou ve větší míře povolovány výstavby nových „klasických" energetických zdrojů (natož jaderných elektráren), je spíše vhodné počítat s přestavbou a revitalizací těch stávajících, pro jejichž okolí se mnoho nezmění. Tuto strategii přijal ČEZ pro elektrárnu Počerady, kde pět uhelných bloků doplní paroplynový cyklus o výkonu zhruba 840 MW a spuštění se předpokládá v roce 2013, následovat by mohla proměna mělnické elektrárny. Výhodou paroplynových elektráren je citelně dynamičtější odezva na zatížení přenosové sítě, a zatímco jaderné elektrárny by vytvářely energii pro základní spotřebu, paroplynové zdroje by mohly dovažovat výpadky provozu elektráren obnovitelných zdrojů. Nevýhodou je, že plyn je na rozdíl od uhlí dovozová komodita, a prohloubí se tak energetická závislost na Rusku. Což je zatím strašák, který neumíme dostatečně uspokojivě vyhodnotit.Odklon od jádra, nebo sázka na chytrou energetiku?
V každém případě tyto posuny od uhlí k jádru a plynu spolu s vlažně adoptovanými obnovitelnými zdroji ponechávají otevřenou otázku, jak zvládneme pokrýt rostoucí spotřebu energií za situace, kdy prosazování nových energocelků již neběží jak na drátkách a kdy není nijak jisté, zda budou prolomeny těžební limity. Státní energetická koncepce taktně očekává, že to nějak půjde. Že nás bude čekat další tučné čtvrtstoletí, kdy vystačíme s drobnými změnami. Tomu ovšem žádná fakta nenasvědčují.
Stejně tak se ale nezdá, že by se Česko mohlo vydat po cestě energetické samostatnosti jen pomocí úspor a obnovitelných zdrojů. I ty mají své „externí náklady" a zatím se s nimi velmi těžko učíme zacházet. Až doposud jsme žili v přesvědčení, že spása přijde prostřednictvím smart gridů, chytrých přenosových sítí, které si budou spotřebu lépe optimalizovat a lépe řídit, a určitá česká povýšenost nad evropskými kolegy vycházela z toho, že takový hloupější smart grid zde v podobě Hromadného dálkového ovládání (HDO) provozujeme již mnoho desítek let. Ovšem - a to je třeba připomenout - bez toho, abychom jej významně aktivně používali k vyvažování spotřeby. Takže náš náskok je ve skutečnosti pramalý a zastiňuje skutečnou podstatu chytré sítě, která by mohla být sítí chytrých malých decentralizovaných výrobců energií umístěných třeba v plynovém či peletovém kotli běžné domácnosti a vyrábějícím na pokyn chytré sítě dost elektřiny pro pár sousedů či bloků, když zrovna centrální rozvodná síť nestíhá.
Na závěr takového článku se většinou otevírá prostor ke strašení či uklidňujícím slovům, to dle naturelu autora a očekávané přináležitosti světonázoru čtenářstva. Rozsáhlý blackout, výpadek dodávek energií, to je něco, co by naši společnost postihlo a zasáhlo velmi nepříjemně, a naštěstí se tak v našich končinách neděje. Opravdu? Největší výpadek způsobený disproporcemi ve výrobě a nedostatečné kapacitě přenosových sítí postihl bavorský Mnichov. Téměř půl milionu obyvatel zůstalo v polovině listopadu letošního roku bez dodávek elektřiny po dobu čtvrt hodiny, ale i několika hodin. Německá vláda přispěchala s vysvětlením, že to je záležitost posílení přenosových tras tranzitního vedení, které vede proud z baltských větrných elektráren na průmyslový jih. Stačí vedení posílit a vybudovat do roku 2020 zhruba dva tisíce kilometrů vedení. Jenže v Německu se již dnes ročně nezvládne postavit více než jednotky desítek kilometrů vysokonapěťového vedení, protože problémy jsou jak s výkupem pozemků, tak vyjednáním povolení. Což je příběh, který již známe.
A tak Německo stále více vsází na decentralizovanou, chytrou energetiku a ustupuje od velkých energetických celků, které dnes již nevyhovují dynamicky se měnící spotřebě. Což je něco, v čem z české kotliny vidíme jen bezhlavý odklon od „jádra", ve skutečnosti ale jde o balancování nad chystanými strukturálními změnami v energetickém odvětví.
Když to dobře půjde, necháme Němce najít řešení a pak si od nich totéž koupíme, jinak z toho ale profitovat nebudeme. A v době, kdy se mění svět, je vždycky škoda stát stranou.
