Ulicemi českých měst v posledních dnech opět po letech jely tanky. Někde staré americké shermany a jinde sovětská téčka, to podle regionu. A Němci na jedné straně a proti nim spojenečtí vojáci se znovu ocitli ve vzájemné palbě – v bojích, které byly jednou rekonstrukcemi těch skutečných (Ostrava), nebo se nikdy nestaly (Most).
Speciál HN: Evropa 70 let po válce
Před 70 lety skončila válka. Co způsobí tu příští? Představujeme pět hrozeb, které skoncují s naším klidem. Více na www.ihned.cz/demoni
Sedmdesát let od konce druhé světové války tak ulice mnohých českých měst připomněly karneval – který kdysi ruský kulturolog Michail Bachtin označil za výron lidového génia v protikladu k upjatým a strnulým formám oficiálního světa.
Je to dobře, když oslavy konce války vypadají jako odvázané rekonstrukce bitvy u Slavkova, kde se ti, které to baví, převlékají za napoleonské, carské a císařské granátníky? Je – pokud to znamená, že stará válka dnes už tolik nebolí.
Kdyby to ale mělo znamenat jen dodatečné pohlcení války popkulturou, bylo by to horší. Může se to stát, protože se pomalu, ale jistě střídají stráže. Lidé, kteří zažili hromadné umírání, ještě žijí, ale až jednou odejde poslední pamětník, zbude všechna starost na nás zbylé, kdo jsme o tom jenom slyšeli a četli. Pak se zjistí, jestli jsme si k minulosti vybudovali vztah, srovnatelný s tím účastnickým a pamětnickým. O osobní vztah v mezigenerační výměně informací vždycky jde. Kdo se osobně nezamíchá do věcí, kterých se neúčastnil, zůstane pouhým divákem. A divák je ten, kdo je venku, těžko tedy může v něčem, co má smysl, pokračovat.
Zůstává v nás dodnes nějaké dědictví té dávné hrůzy? Někdy se zdá, že už se nudíme, podobně jako se nudili mladíci z léta 1914, kteří do té první, Velké války, kterou v minulém století všechno začalo, rukovali s nadějí, že aspoň takhle se vymaní ze všech předurčení měšťanského světa, který po desetiletí budovali (až ho vybudovali) jejich otcové. V médiích býváme často ujišťováni, že už „jsme ve válce“, jednou s Ruskem, podruhé s Islámským státem, ačkoliv ani jedno v žádném případě není pravda. Kdyby byla, noviny by asi ani neměly čas o tom napsat.
Snad to nebude znít přehnaně optimisticky, ale prokazatelným výsledkem poslední války i sedmdesát let po jejím skončení zůstává, že je mnohem obtížnější než kdysi přesvědčit velké skupiny lidí o tom, že by válka mohla mít nějaký vážný a hluboký smysl a že je to například pokračování politiky jinými prostředky, jak tvrdil von Clausewitz. Méně lidí než kdysi se dokáže pro válku nadchnout, ať už z jakýchkoli důvodů, a mnozí z nich, vedení při tom dějinnou zkušenosti, dokážou rozlišovat mezi tímto nedostatkem nadšení a appeasementem.
Ale válka se do českého myšlení dodnes otiskuje také negativně, dokonce i v tak zásadní věci, jakou je vztah k vlastnímu státu. To pro něj základní se nám totiž přihodilo hned na samém začátku války, respektive v prologu k ní, pokud za něj budeme považovat Mnichov 1938: událost, která dělí český novověk na dva odlišné letopočty, věk kontinuity a diskontinuity.
Český svět v letech 1918-1938 měl jiné ideové kořeny než ten pozdější. Tehdejší Češi by sotva byli sesbírali tolik pozitivní energie nutné k budování republiky, kdyby v novém státě neviděli vyvrcholení vývoje už od Bílé hory. My, kdo jsme se nikdy jako pokračovatelé žádného třísetletého dění necítili, si asi neumíme představit, jak se základy takového bytelného domu dělají, aby to nebyla jen utopie – a neumíme si proto představit ani podstatu šoku, jaký naši předkové na podzim roku 1938 zažili.
Silnější soupeř, který si je vyhlédl, způsobil, že si své smrtelné zranění způsobili sami. Stát, ke kterému se upnuli jako ke smyslu života, tehdy spáchal sebevraždu. Že svou důvěru k němu později už neobnovili, asi většině z nich nelze vyčítat jako projev zlé vůle: nový státní étos, srovnatelný s tím původním třísetletým, už nikdo z nich neobjevil a nezformuloval, což platí dodnes. Mluvilo se o všeličems, ale zdá se, že jsme ničemu z toho neuvěřili v té míře, v jaké lidé věřili státu před zrodem traumatu z roku 1938.
V květnu 1945 jsme získali svůj stát zpátky, ale ne celý: vrátilo se nám jenom to, co nám vzali okupanti, ne však to, o co jsme se státní sebevraždou připravili, tedy o důvěru k státu jako instituci.
Je to jeden z hlavních důvodů, proč jsme později už nikdy nebyli vnitřně tak silní jako předtím. V únoru 1948 jsme vyklidili pole komunistům, v srpnu 1968 jsme moc neprotestovali, když před okupanty kapitulovali oni sami, po listopadu 1989 jsme doufali, že změna a náprava přijde časem nějak sama – a vlastně na něco podobného čekáme dodnes.
Ten stát, kdysi tak sebevědomý, v nás Mnichovem a válkou tak zeslábl, že už jsme ho nikdy nepřijali za svůj. Skoro nikdo z nás se pak už za ten stát do krve nerval a v podstatě si to ani dnes neumíme představit. Baví nás vyvěšovat tibetskou, ale ne českou vlajku – protože to by se muselo dělat bez odstupu, na který jsme si zvykli. Stát je pro nás institucí, která má v lepším případě zajistit servis, v horším prostě nějak existuje vedle nás – a tento rozpačitý, neosobní vztah k němu nám zůstal z Mnichova a války.
Sedmdesáté výročí konce války se vždycky na pohled jevilo jako ostrý historický předěl mezi nocí a dnem, dnes nám ale také připomíná, že v myslích a jednání lidí takzvané přelomové události probíhají mnohem pomaleji. Vrhají stín, ve kterém lidé zůstávají uvěznění i s iluzemi o sobě samých. Stalo se to také v květnu 1945.
Naprostá většina lidí se tehdy domnívala, že se do země vrací svoboda, protože jsou-li spojeneckými armádami vyháněni nacisté, co by mohlo přijít jiného? Že v čs. komunistech, kteří jedou z Moskvy hned za ruskými tanky, nastupuje jen pouhé zlo číslo dvě, bylo po šesti letech války něčím, co leželo za hranicemi představivosti. Když to (na jaře 1946) došlo novináři Ferdinandu Peroutkovi, napsal do novin nevěřícně: „Může být život k nám tak nemilosrdný?“ Ale byl a země vstupovala do nové tmy, která měla trvat mnohem déle než ta předchozí.
Co nám tehdy udělali jiní, máme dávno vyřešené, ale pořád jsme se dobře nepopasovali s tím, co jsme si v souvislosti s válkou udělali sami. Ztratili jsme tenkrát důležitý kus sebe sama a od té doby ne a ne ho najít.
