Na tuzemské dálnici D1 začínají velká omezení. Řidiči, kteří dé jedničku musejí používat, se v noci budí hrůzou. Při opravách je dálnice obvykle stažena do dvou pruhů, někdy do dvou nestejně širokých pruhů, přičemž do toho užšího, levého se vejde jen nepříliš rozměrný vůz s pokud možno odvážným a hodně sebevědomým šoférem. Slabší povahy se drží vpravo. České dálnice se nacházejí v mizerném stavu, ačkoliv jejich délka nepřesahuje 800 kilometrů. Je jisté, že s blížícím se létem blíží se i nové dálniční inferno.
Dálnice se ale opravují a budují všude. Jsou neskutečně využívány, přetíženy, provoz na nich zběsilý. Žijeme z nemalé části své životy na dálnicích. A ony jsou pak patřičně vyžilé, ale zároveň se tomu dálničnímu životu přizpůsobily. Někde víc, někde méně. U nás méně, v Německu více. Najdete tam řadu odpočívadel bez restaurací, jen s lavičkami, případně se záchodem. Ale taky pumpy, kde můžete klidně rok bydlet a utrácet... Německo má víc než 12 tisíc kilometrů dálnic. Pro srovnání Spojené státy necelých 76 tisíc kilometrů, jež tvoří Interstate Highway System.
Jel jsem teď o víkendu z Prahy do Belgie (skoro až k moři do Ostende). Jedna cesta měří okolo 1000 kilometrů. Dá se jet zhruba třemi různými trasami. Na první jsem napočítal přestavbu či opravu na 10 úsecích, na druhé na 8 místech a na třetí na 9. Jinými slovy nikde se tomu nevyhnete. S výjimkou neprázdninové neděle musíte počítat, že prakticky v každém opravovaném nebo přestavovaném úseku bude zácpa, Stau. Každý řidič zná to nudné, zoufalé, iritující, duširvoucí čekání, popojíždění, přejíždění z pruhu do pruhu, únavu, rozhořčení, zklamání.
Houstne provoz a ubývá pravidel
Přitom se to na dálnicích nelepší. Prožívali jsme sice táhlou ekonomickou krizi, ale evropské dálnice zůstaly ucpané, stav vozů a tiráků se na těchto řekách spíš ještě zvýšil. Aut přibývá. A s houstnoucím provozem zákonitě ubývá pravidel. V Německu stále platí, že úplně levý pruh je vytčen pro nejrychlejší auta (smí jet více než 130 kilometrů v hodině), když tam chcete odbočit, musíte dávat pozor, jestli se na vás neřítí auto dvoustovkou.
Ale naopak pravý pruh není zdaleka nejobsazenější, tím řidiči pohrdají, jako by byl jen pro blbce. Nejvíc se jezdí pěkně uprostřed, ve středním pruhu, kde se průměrný Evropan, předpis-nepředpis, cítí nejbezpečněji, nejjistěji, doma. Jet vpravo se mu zdá potupné. Jet úplně vlevo, na to obvykle nemá vůz nebo kuráž. A když tam zahne, hned na něj zezadu svítí a bliká nějaký nervní „soutěžní jezdec“.
Dálnice zůstávají naším osudem, naším druhým obydlím, kam se uchylujeme, když si duše žádá pohyb. Pasažéři nadávají na zpoplatnění, ale popravdě by ty částky měly být mnohem vyšší.
K tomuhle dobrodružství máme, jak je dnes samozřejmostí, dokonalý servis. Sedíte v autě v zácpě u Birkenfeldu a z rádia slyšíte, že vás to samé v zeleném čeká o kousek dál u Bitburgu, případně, že se někde mezi těmi místy odehrála ještě jako na potvoru dopravní nehoda, u níž se činí záchranáři, takže budete nějakou tu hodinku stát ještě tam. Obvykle není kam uhnout, a když náhodou je, když je po ruce výjezd, díky navigacím se tam vrhnou všichni a spolehlivě, dokonale zacpou i vedlejší silnici.
V podstatě platí: dálnice u nás v Česku by se skoro ani neměly nazývat dálnicemi. Po zimě se mění v napětím nabité čekárny. Jakmile zácpa skončí, řidiči se vrhnou vpřed jak odervaní ze řetězu, šťastní, že chvíli nepopojíždějí, a zároveň v bláznivé naději, že doženou nedohnatelnou ztrátu.
Řešení? Vznášedla nebo teleportace
Také dálnice v Německu, Rakousku, Lucembursku, Belgii, Holandsku a jinde představují horor, jakousi permanentní válečnou frontu, kde se bojuje i umírá. Jsou sice v neporovnatelně lepším stavu než ty naše, ale i tam najdeme jako naprostou samozřejmost výluky a zácpy. Je to podivný, betonovo-asfaltový svět, který se zákonitě musí zhoršovat. Lepší to prostě na dálnicích v příštích deseti letech nebude. Aut neubývá, spíš přibývá, kamionová doprava zůstává levná a v módě, provoz neskutečný, vznášedla se zatím neprodávají.
Cestování považujeme za výraz naší osobnosti, naší moderní povahy. Kdo necestuje, jako by nebyl. Máme právo cestovat, myslíme si. Právo na „příhraniční pohyb“. Ale to právo, ta naše masivně využívaná svoboda, se mění v martýrium spojené s neúměrně velkým rizikem. A ve finále v nesvobodu, kterou prožíváme uzamčeni v zácpě. To jsou paradoxy.
Alternativou k autu je vlak nebo letadlo. Vlak je sice „zelenější“, ekologičtější, ale stále dál příliš drahý. Auto v rodinné ekonomice suverénně vítězí. S letadlem je to dost podobné. Drahé a obvykle ještě dost daleko od cíle.
Dálnice zůstávají naším osudem, naším druhým obydlím, kam se uchylujeme, když si duše žádá pohyb. Pasažéři nadávají na zpoplatnění, ale popravdě by ty částky měly být mnohem vyšší. Když se nedaří dost zlevnit vlak, druhou cestou, alternativním řešením je logicky zdražit dálniční poplatky. (I když v Itálii, třeba cestou přes Brenner do Florencie, vypláznete slušnou sumu v eurech a dvouproudá dálnice je tak jako tak plná). Takže hodně zdražit dálnici, pak by se po ní asi dalo taky slušněji jezdit.
Existuje ještě jiná alternativa, nemoderní, zpátečnická, antisoučasná, pre-alternativa: nikam moc nejezdit. Držet se doma. Případně své pohybové výpady, výlety, úniky dělat po své drahé vlasti. Tu se vždycky nějaká trasa bez zácpy najde. Jenomže dnešní jinak velmi statický život je z nudy vytrháván právě úniky přes hranice „všedních dnů“. Pravda je, že o tom, co nás v létě čeká na D1, se nám zřejmě zatím ani nesnilo.
Když jsme členskou zemí Evropské unie a když do jejího parlamentu teď budeme zase volit, bylo by fajn, kdyby ti noví europoslanci na evropské dálnice mysleli a kdyby něco úžasného vymysleli. Třeba konečně tu slavnou teleportaci. (Ale jak se teleportovat i s kufrem nebo batohem?)
