Asi nikdo v této republice už neví, kolik přesně jsme tady vlastně měli důchodových komisí. Bezděkova, Potůčkova, Nerudové… Když nyní ministr práce Marian Jurečka zakládá další, skoro se nad tím chce mávnout rukou a jen čekat na její tradiční osud: scházet se, navrhovat, nic u politiků neprosadit a zase se rozpustit.
Tentokrát by to ale mělo být přece jen jiné. Přestože práci předchozích důchodových týmů považujeme za promarněnou, není to tak úplně pravda. Za ty roky propočítaly všechny představitelné varianty, stačí se tedy už jen konečně rozhodnout. K čemuž nepochybně dopomůže i tlak reality.
Když tu v roce 2000 žilo na 1,5 milionu lidí starších 65 let, zvládal stát ještě penze platit bez větších potíží. Když jich je nyní přes dva miliony, je to už výrazně horší a důchodový účet prakticky nevyjde z deficitu. A pokud bychom s tímto systémem dokráčeli až do třicátých let, pod náporem 2,5 milionu lidí se úplně sesype. Nemá-li erár za pár let vyplácet pouhé žebračenky, nemůže se už důchodové reformě vyhynout. Což si naštěstí připouští i čím dál více politiků.
Vše je už hotové
Zatímco předchozí penzijní komise byly zpravidla početné, Jurečkův nový tým je úzký: jsou tam pouze zástupci vládních stran, pár ekonomů a lidé z ministerstev financí a sociálních věcí. Nikdo z opozice, nikdo z relevantních zájmových skupin. To naznačuje, kudy poběží zajíc.
Kabinet ve svém programovém prohlášení slibuje úpravu důchodů do roku 2023. Zjevně se tedy počítá s tím, že parametry budou nastavené tak, aby pro ně mohlo zvednout ruku 108 koaličních poslanců, nevládní strany ať se zařídí, jak chtějí.
Prosazení důchodové reformy na sílu je samozřejmě až druhou nejlepší variantou, nicméně tu první - konsenzuální - všichni jen roky vzývali, nikdy se k něčemu takovému ale nepodařilo ani přiblížit. Navíc jak se krátí čas, který zbývá do demografické havárie, notně se zužují i možnosti, které ještě máme k dispozici. Například soukromé fondové spoření už nám v tomto ohledu nemůže vytrhnout trn z paty.
Jurečkovu týmu tak nezbude nic moc jiného než oprášit návrhy, s nimiž přišla už předchozí komise vedená Danuší Nerudovou. Penze by se tedy napříště měly skládat z rovné základní částky a zásluhové položky - na čemž panuje i poměrně široká politická shoda.
Základní důchod by měl dosahovat přibližně 30 procent hrubé mzdy - v dnešních číslech tedy asi 12 tisíc korun. Otázka ovšem je, jak přesně bude vypadat druhá část, jež by měla nějak odrážet sumu odvedeného sociálního pojištění a zahrnovat bonusy za nevýdělečné činnosti - studium, výchovu dětí či péči o blízké. V hlavních rysech je však už celý systém základní chudinské penze (což bude ale pořád ještě vzestup pro ty, kdo nyní musí živořit s částkou nižší než deset tisíc korun) a penze zásluhové již propočítaný, stačí pro něj tedy sehnat alespoň oněch 108 poslaneckých hlasů, kterými vláda ve sněmovně disponuje.
S dobrými úmysly do pekel
S jednou z klíčových reforem by to tedy konečně mohlo vypadat nadějně. To by ale do racionální debaty nesměli politici vnášet dogmata, snad někdy zajímavá pro voliče, vždy ale nebezpečná pro výsledek.
Příkladem budiž sám zakladatel aktuální komise, ministr Jurečka. Lidovecká mantra o co největší rodinné sounáležitosti jistě nevychází ze špatné myšlenky, jen její uvažovaná aplikace hrozí způsobit více škody než užitku. "Zavedeme možnost platit jedno procento svého důchodového pojištění rodičům nebo prarodičům," slibují křesťanští demokraté. Na představě, že lidé, kteří už přišli o rodiče, by měli de facto platit o procento vyšší důchodovou daň než ti, kteří je ještě mají, je cosi perverzního. Cosi, co by nepochybně zajímalo také ústavní soudce.
Navíc jde o ekonomický nesmysl. Nikde v Evropě nejsou důchody tak závislé na státním průběhovém pilíři jako v Česku. Je proto čirý hazard pokoušet se mu pouštět žilou.
To však není jediné dogma, které debatu o reformě zatěžuje. Velký problém představuje i další - jistě původně dobře míněná - lidovecká priorita: snaha co nejvíce ocenit rodiče. Ministr Jurečka už prozradil, že by rád svázal počet dětí s výší důchodu. Kdo je nemá, musel by více spořit soukromě.
Jenže daňová podpora rodičů s dětmi už je docela vysoká a od roku 2023 se má starobní důchod zvyšovat o 500 korun za každého vychovaného potomka. Ten hlavní omyl ale spočívá v něčem jiném: v představě, že úpravou daní lze snadno rozrodit republiku.
K vyšší porodnosti mohou dobře nastavené daně jistě přispět, sotva se ale někdo ve dvaceti letech rozhodne založit rodinu, protože by se bál nízkého důchodu. Vynucování vyššího důchodového spoření u bezdětných by mohlo paradoxně vést k opaku, protože mladí lidé, kteří již tak čelí s nízkou mzdou vysokým nákladům na bydlení, by nově ještě museli "přisolit" na odvodech.
Má-li něco šanci dopomoci k vyšší porodnosti, pak široká dostupnost sociálních i školských služeb a prostor pro hladký a postupný návrat rodičů na pracovní trh.
Jen to dotáhnout do konce
Reforma penzí bude muset každopádně být velmi jednoduchá, protože na nic složitějšího stát už stejně nemá peníze. Základní důchod a k tomu zásluhová složka, jež vedle péče o děti ocení i starost o seniory. Mimochodem, pokud by se to podařilo, příjem českých žen by se přestal tak moc propadat kvůli mateřství.
Druhým neméně důležitým pilířem reformy by pak mělo být výrazné ocenění pracujících důchodců. Dosáhnutí věku pro odchod do penze nemusí nutně být koncem pracovní kariéry. Bonus za rok práce navíc by se tedy měl vyšplhat alespoň ke třem stovkám, aby dostatečně motivoval.
Kdo má vtíravý pocit, že to všechno už někdy někde slyšel, neplete se. Bavíme se o tom už dobře dvacet let. Snad už tedy konečně po všech těch slovech dojde také na činy. Času je málo a voda stoupá.
