Petr Pithart, bývalý senátor za KDU-ČSL, píše pro Aktuálně.cz o tom, jak přímá volba prezidenta vložila do české ústavy "semtex". Na ústavě je podle něj paradoxně nejcennější to, co v ní není napsáno - ústavní zvyklosti, které fungují díky sdílené dobré vůli. Jenže právě ústavní zvyklosti Miloš Zeman dramaticky mění.
Britové nemají ústavu, mají jen ústavní zvyklosti. Ne že by ji neuměli napsat. Ale trvají až dosud na tom, že pro jistotu je lepší se o psanou ústavu raději nepokoušet, protože kdyby se do toho pustili, mohlo by se ukázat, že se na ní neshodnou. Moudře vycházejí z předpokladu, že mezi politiky existuje cosi jako ústavní konsenzus, tichá, nevýslovná dohoda, před závorku vytknutá dobrá vůle stejně rozumět základnímu smyslu ústavy. Anebo alespoň doufat, že i druhá strana má vůli podobnou. Raději se ale o tom, zda tomu tak vskutku je, nepřesvědčují. Při sporech o jednotlivá slova ústavního textu by se možná nepohodli a to riziko jim nestojí za to.
Britská ústava je tedy tichý zásadní souhlas s tím, že moc musí být omezená a kontrolovaná vládou práva (rule of law) plus sumou osvědčených ústavních zvyklostí. Je toto tiché srozumění pro Brity pravým pokladem, se kterým se hýbe co nejméně, a když, tak se přitom chodí po špičkách.
Nasnadě je ptát se, zda ústava není za Kanálem nenapsaná právě proto, aby tam onen ústavní konsenzus být prostě - musel! Protože bez něj by byl demokratický provoz nemožný.
Někteří z nás si bláhově mysleli, že i u nás ústavního konsenzu postupně dosáhneme. Že se především shodneme na tom, co vlastně znamená článek 9 odst. 2 Ústavy: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná". Co jsou to ty „podstatné náležitosti"?
Byla to iluze nejen proto, že ústavu i ústavní zvyklosti mnozí naši významní prezidenti (Masaryk, Beneš, ano, i Havel, Klaus pak zcela okázale) porušovali, ale hlavně proto, že to nikdy nikomu nevadilo. Nevadilo to nikomu proto, že ústavu málokdo skutečně znal. Myslím z politiků; náš lid ústava upřímně nezajímá. Znát ústavu neznamená znát ji třeba i nazpaměť, ale pochopit, že jejím základním smyslem je právě omezování a kontrola moci, ochrana nezadatelných práv jednotlivce a menšin.
x x x
Je mi dnes vskutku trapné připomínat, že ze zákonodárců nás pár přece jen bylo, kteří jsme na všechna tato rizika, se zdejším ústavním bezvědomím a beztrestností porušování ústavy spojená, před změnou způsobu volby prezidenta upozorňovali. A varovali. Kromě toho z devatenácti ústavních právníků a politologů, na které se senátní Stálá komise pro Ústavu ČR a parlamentní procedury obrátila s výzvou k zaujetí písemného stanoviska k této změně, ji šestnáct nedoporučovalo.
V Senátu jsem před hlasováním o změně ústavy mluvil o tom, že zbrklou a nevyváženou změnou ústavy vkládáme do našeho ústavního uspořádání - semtex. Toho slova jsem se na poslední chvíli před mikrofonem sám zalekl, ale vyslovil jsem je.
Ale protože politici ústavu vesměs neznají, anebo nerozumějí jejímu smyslu a ke všemu ještě neznají ani ústavní historii vlastní země, a lidem je ústava lhostejná, změna prošla. S ní prošlo i zcela protismyslné ztížení možnosti napříště silnějšího (mírou legitimity) prezidenta pohnat k Ústavnímu soudu: dnes se na tom musejí shodnout obě komory, ne jen Senát.
Už tehdy jsme někteří předjímali, že v přímých volbách zvítězí Miloš Zeman. Když tohle píši, mám pocit, že bych se za to měl omluvit, a ne se tím chlubit. Ale já se nechlubím, a tudíž ani neomlouvám. Neměl jsem žádné privilegované informace, za což bych se musel asi opravdu omlouvat; prostě jsem měl jen nějaké zkušenosti a znal jsem většinu kandidátů na prezidenta, i náš rozšafný lid, který ústava nezajímá a přeje si vládu silné ruky. Bohuslavu Sobotkovi jsem v půli letošního ledna napsal, že bych nechtěl být v jeho kůži, až si ho bude Miloš Zeman „vychutnávat". Omlouvám se, ale je to vskutku černé na bílém v Právu před druhým kolem voleb. Většina zákonodárců toto všechno ale zřejmě nevěděla, jinak by pro změnu nejspíše nebyla. Co jiného než „vari!" si myslel Bohuslav Sobotka, je mimo moji představivost.
Nebylo k tomu předvídání třeba nějaké zvláštní schopnosti ani zasvěcených informací: prezident dnes dělá zatím vesměs jen to, co už předem ohlásil, a co dokonce po lopatě napsal ve své knize Vzestup a pád české sociální demokracie z roku 2006. Jmenovitě v ní také ohlásil, koho bude za trest ničit. Nečetli jste tu knihu, sociální demokraté? Anebo si i vy přejete svoji stranu rozštěpit a volby „nevyhrát"?
Ústavu Miloš Zeman neporušuje. Zvyklosti však nejen porušuje, on dokonce prohlašuje, že je bude - měnit. Není to nereálné. Ano, on, samojediný člověk v zemi může dnes měnit to, co se křehce, ne zcela jistě, ale přece jen za dvacet let pomalu ustalovalo jako zvyklosti. Skutečnou zvyklost totiž nelze zavést, ustavit, nýbrž jen postupně ustavovat - za převládajícího, byť i tichého souhlasu aktérů. Změnit, zničit ji jistě lze.
Zákonodárci tedy mají, co chtěli, sociální demokracii hrozí rozkol. Vidina jejího přesvědčivého vítězství se rozplývá.
Leckdo se ale ještě i dnes vysmívá tomu, čemu se tu říká ústavní zvyklost. Už Václavu Havlovi se tito hlupáci posmívali: prý jakási „litera" a jakýsi prý „duch"! Duch! Cha! Nevědí, co to je. Je to to, co v ústavě není napsáno, ale co je na ní často to nejcennější. Je to sdílený předpoklad, že porušovat ústavu a ony zvyklosti si prostě nikdo nedovolí. Pokud jde o ty zvyklosti, nepsaná pravidla: kdyby v ústavě mělo být všechno podrobně popsáno, musela by se podobat špalku budoucího Občanského zákoníku. A určitě by nefungovala lépe než dnešní stručná ústava.
Považte: v ústavě musejí být napříště lhůty! Je prý chyba, že tam dnes nejsou. Když neplatí zvyklosti, když nefunguje ústavní konsenzus, zdá se, že opravdu musejí. Ale když tam budou lhůty (třeba do kdy prezident či kdokoli jmenuje), tak tam musejí být i sankce. Inu přece za nedodržení oněch lhůt! Jinak lhůta nemá smysl. Jaké ale budou ty sankce? A hlavně: kdo je bude udělovat? Kdo je kupříkladu nad prezidentem, aby mu mohl udělit pokutu? Či důtku s napomenutím? Nebo aby jej zbavil funkce? Pokaždé to bude rovnou Ústavní soud? To snad ne… Vždyť co když si prezident složení Ústavního soudu pro jistotu ohlídá? To si přece dnes už dokážeme představit.
Když přestane platit zvyklost, že „jmenuje" znamená „musí jmenovat", a to „bez zbytečného prodlení", když v ní bude napsáno, koho může a koho nesmí jmenovat premiérem, uděláme z ústavy jízdní řád, který nemůže dobře fungovat, protože bude tak podrobný, že chyby se do něj ne budou moci, ale budou muset vloudit. Čím podrobnější pravidla, tím zákonitě větší pravděpodobnost chyb, mezer, kterých využijí ti, kteří smysl ústavy (omezovat, kontrolovat moc) budou odmítat. Politika se pak bude odehrávat víc a víc před soudy a bude se přitom bazírovat na titěrných formalitách. Bude to nekončící soudní proces, nikoli stále otevřený spor o hodnoty a zájmy prostřednictvím svobodné soutěže politických stran, jak stojí v naší ústavě.
A tak paradoxně to, co v ústavě napsáno není, ji ve skutečnosti drží pohromadě. Záměrné „mezery" v ústavě jsou to nejcennější, protože k jejich souhlasnému vyplnění je třeba sdílené dobré vůle. Dobré vůle předpokládat, že jim, těm mezerám a vyplňujícím je zvyklostem, budou chtít rozumět zhruba všichni stejně. Jsou to pro jistotu zamlčené předpoklady předsevzetí chápat demokracii jako dělbu moci a jako právní stát. Jako to, co vládnutí nejen umožňuje, ale zároveň i znesnadňuje, tj. brání zneužívání moci.
Kdo má dnešní znejistění našich křehkých ústavních zvyklostí na svědomí? Kdo či co umožňuje Miloši Zemanovi měnit ústavní zvyklosti, „zavádět" nové? Náš český třídní boj. Třídní boj jako způsob potýkání obou našich (doposud) velkých stran. Ten ztěžuje a pak už i vylučuje vůli dosáhnout ústavního konsenzu jako předpokladu respektovaných ústavních zvyklostí.
Česká pravice vede třídní boj napořád s komunismem, který bohužel nestihla, když to bylo aktuální. V rámci toho boje a nutné jednoty přehlíží lumpárny ve vlastních řadách. I česká levice má své strašáky, které ji nejednou bránily a brání dosahovat rozumných kompromisů.
Obě velké (kdysi) strany vedly a vedou třídní boj. „Šly si po krku" a vyhlašovaly „mobilizaci", aby se pak v roce 1998 dohodly, že změní pravidla volební hry (aniž změní ústavu!), tj. vyloučí ze soutěže menší a malé strany (podle Miloše Zemana „plevel") a budou nadále vládnout jako kartel jen ony dvě, bez skutečné opozice. Když pak tato ohavná dohoda díky Vladimíru Špidlovi padla, platila pro změnu zase Topolánkova „nulová tolerance": i kdyby měli ti druzí stokrát pravdu, budeme hlasovat proti.
To je ten náš opožděný třídní boj. Patří sem také „členské legitimace našich členů vázané v kůži našich politických protivníků" - tomuto hnusnému příměru v rámci takového boje říkal Miloš Zeman „bonmot". Třídní boj není tedy jen to, že třída proletářů, zbavených výrobních prostředků, bojuje na život a na smrt s třídou vykořisťovatelů, kteří si ony prostředky přivlastnili - to je jen jeho dobová marxovská varianta. Třídní boj znamená, že se bojuje do úplného potření protivníka - nepřítele. Soupeř a konkurent se v takovém boji mění na nepřítele. „Zničíme vás jako třídu," říkalo se kdysi bohužel nejen žertem.
Ty dvě naše velké strany se buď vzájemně potíraly, anebo vytvořily spříseženství, kartel. Na nic jiného se zatím nezmohly.
A třídní boj tu máme díky oběma velkým stranám znovu. Máme jej tu a zřejmě nám to příliš nevadí: vždyť vůdce těchto dvou velkých stran přece volíme za prezidenty, ať již Parlamentem, anebo vším lidem! Na koho si můžeme stěžovat? Jen na vlastní zabedněnost.
Prezident republiky má tedy dnes dosti volné ruce rušit a měnit ústavní zvyklosti, protože mu v tom nebrání ústavní konsenzus hlavních politických sil. Bude se patrně pokoušet vytvořit něco místo toho. To něco se bude podobat demokracii stále méně liberální. Nemusí to být zrovna „putinizace", ale bude se to vzdalovat od toho, co obdivujeme na evropském Západě, který staví svoji demokracii právě na prokazované vůli k ústavnímu konsenzu.
Třeba znovu zdůraznit, že současný prezident skoro všechno, co dnes dělá, předem ohlásil. Každý to mohl vědět. A tedy s tím buď souhlasí, anebo je zcela hluchý a slepý. Totiž zahlušený a zaslepený krátkozrakými osobními zájmy.
Chtěli jste mít přímou volbu a nehnout přitom s ústavou, máte ji. Jen jste tím, většinové paní zákonodárkyně a páni zákonodárci, potvrdili, že ústavu jako soustavu jemně nastavených „brzd a rovnovah" (checks and balances) jste dodnes nepochopili. Ani to, že bez ústavního konsenzu, umožňujícího jemně vybalancovávat onu rovnováhu ještě také nepsanými ústavními zvyklosti, to nejde.
Zaslouženě proto mnozí z vás, alespoň v to doufám, po volbách z politiky zmizí. Pokud se voliči alespoň na chvíli zamyslí a nedají na slogany a vlezlé obrazy podél silnic.
x x x
A ještě post scriptum: Nečasova vláda že se zasloužila o boj s korupcí? Proč potom premiér odvolal ministra Pospíšila poté, co ten konečně našel odvahu navrhnout vládě do čela žalobců Pavla Zemana? A zbavit se Grygárka a jemu podobných?
A úplně poslední poznámka: Členy vlády pana Rusnoka vesměs osobně neznám. Jediné jméno ve mně vzbuzuje už dnes podmíněnou důvěru: Marie Benešová. To ona svými zdravě nevymáchanými ústy přispěla k mocnému rozdmychání boje s vrcholovou mafií v justici. Ale nejenom tím: jako vrchní státní zástupkyně byla nesmiřitelná; premiér Zeman ji tenkrát garantoval volné ruce (Paroubek ji odvolal). Druhého Zemana, Pavla, navrhla do čela státních zástupců. Proto je panu prezidentovi věrná. Jenom opravdu nevím, proč ta samá paní doktorka dnes v obraně severočeských sociálnědemokratických politiků, podezřelých z machinací s evropskými penězi, podává trestní oznámení na odvážné místní whistleblowery (na ty, co pískají na píšťalku, když se někde krade), senátorku Alenu Dernerovou a křesťanského demokrata Leo Steinera.
