V pitoreskní akci se v posledních letech mění pietní připomínka vzniku Československa u hrobu neznámého vojína na pražském Vítkově (při vší úctě k otcům-zakladatelům státu). Kromě prezidenta republiky, několika politiků, menšící se skupinky válečných veteránů a čestné jednotky totiž na Vítkov 28. října už dávno nikdo jiný nechodí. Rozpačití - a na tom vrchu najednou osamocení - politici vždy jen pokývají hlavou s postesknutím, že se prý bude muset něco změnit, aby se pietního aktu účastnilo víc lidí. Kdo by se ale kvůli frázovitým projevům a pokládání věnců kodrcal až na Vítkov? A nejde jen o pietu na vrcholu strmého kopce - desítky dalších jako by jí z oka vypadly.
V Česku se konají i jiné pietní vzpomínky. Piety, na nichž lze v dnešní rozpolcené a často i nebezpečné době slyšet inspirující slova. Na nich ovšem aby našinec politiky pohledal. Takovou pietou byla v sobotu v pražské katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha zádušní mše za 294 nacisty zavražděných příbuzných a pomocníků parašutistů skupin Anthropoid, Silver A a Out Distance. Parašutistů, kteří zabili jednoho ze strůjců holocaustu Reinharda Heydricha.
Už pět let lidé zažívají koncem října při této ojedinělé mši silné emoce - ať již kvůli mystickému prostředí chrámu, působivému doprovodu varhan, proslovu kardinála, anebo (a to hlavně) přítomnosti dětí (a potomků těchto dětí), jejichž rodiče nacisté v odvetě za atentát na Heydricha v Mauthausenu povraždili. Nepřehlédnutelná vnitřní síla a pokora těchto osobností a také respekt k nim dává odpověď na otázku, proč lidé na tuto mši jezdí až ze Slovenska, aby v ní nalezli to, co jim většina politiků už nedokáže v prázdných apelech nabídnout.
Co vlastně brání politikům vzdávat pietu statečným předkům, když "ještě" anebo "už" nejsou politici? Nic. Uctívají je (budiž čest vzácným výjimkám) většinou jen jako politici, a to ještě za předpokladu přítomnosti televizních kamer. S koncem jejich politického angažmá končí jejich demonstrované vlastenectví. I to je odpověď na otázku, proč lidé chodí jen na ty své - a že jich není až tak málo - piety či oslavy státních svátků. Ať již jde o pražskou katedrálu, anebo třeba nenápadný památník-skálu u vesničky Ořechov, kde byli vysazeni parašutisté ze skupiny Out Distance.
Měnit se nemusí nic. Změnit by se měli jen ti, co se vlastenectvím a úctou k předkům tak rádi zaštiťují, třebaže jim jsou tyto hodnoty spíš vnitřně lhostejné. V katedrále nebylo ostatně v sobotu ani stopy po dnešních armádních výsadkářích (na rozdíl od čestné policejní jednotky), kteří se s oblibou považují za následníky vojáků z Anthropoidu, Silveru A či Out Distance. Sobotní mše přitom navazuje na requiem za padlé parašutisty, sloužené od června 1945 válečným parašutistou - knězem Josefem Pojarem. Přesněji - až do komunistického převratu v únoru 1948. Teror, který následoval, requiem už nepřežilo.
