Od pondělí je i u nás legálně dostupná RU-486, „potratová pilulka“ (ve skutečnosti žena polkne více tabletek) francouzské firmy Exelgyn. Taky by se jí mohlo říkat „pokroková pilulka“ - je typickou nositelkou našich představ o pokroku: věci se zjednodušují, přinášejí méně rizika, stávají se běžně dostupnými. Potrat je čím dál normálnější, už to ani nebude „zákrok“, tedy miniinterrupce, při níž lékař odsaje obsah dělohy těhotné ženy. Jen kontrolované polknutí pilulek, po němž následuje velmi silná menstruace. Menses je normální, potrat je normální.
Lékaři (gynekologové a chirurgové) jsou spokojení. Už to není na nich, na odbornících. V mnoha případech nemusí plod zabíjet sami, vezme to na sebe matka (případně otec) a farmaceutická firma. Přece jen asi není pro psychiku potratáře zdravé, normální, žít s tím, že zabíjí lidské plody. V některých případech tím chrání život ženy, ale v jiných prostě jen „odstraňuje problém“, zbytečně zabíjí. Je tedy jasné, že mnoho lékařů RU-486 vítá.
Argumenty pro pokrokovou pilulku známe. Údajně je to pro ženu podstatně šetrnější potrat, chemický potrat. Metoda je použitelná pouze do 49. dne těhotenství, tedy do devátého týdne těhotenství. Jako podpůrný argument pro pilulku se uvádí i to, že počet potratů klesá a že v zemích, kde se RU-486 používá, množství interrupcí nestouplo. Aspoň to.
Dávno byla odmítnuta kriminalizace potratů. Je vnímána jako nepřijatelné, rizikové řešení. Ženy pak podstupují nelegální potraty a mohou po nich zemřít mnohem spíš než po kontrolované, legální interrupci. V zemích, kde byly potraty zakázány (za Ceaušesca v Rumunsku kupříkladu), počet narozených dětí nijak nestoupl.
Olomoucký gynekolog Jaroslav Imrych k pokrokové pilulce řekl: „Emoce kolem tablety jsou zbytečné. Když máme jednou uzákoněn potrat jako legální, pilulka je další z možností, jak jej ženě provést. Nic víc, nic míň.“ – Přístup inženýrský, technický, ale v podstatě sedí. Navíc u nás kolem pondělní legalizace tablety žádné emoce nenastaly.
RU-486 pozitivní jak gilotina
Najdou se však i argumenty proti RU-486. Základní zní: je to smrtící tableta. Zajišťuje jednoduchou smrt plodu. V tomto smyslu je podobně pozitivní jako gilotina.
Další výhrada: ač se tablety užívají v jiných zemích dlouho, nebyly testovány dopady jejich užití na psychiku žen, jež chemický potrat podstoupily. Při interrupci je žena uspaná, plod je jí odsát. Při chemickém „odstranění plodu“ dlouho a silně krvácí a musí se s tím sama vyrovnávat, sama někde na klozetu pozoruje, jak potrácí. Splachuje svůj vlastní plod.
Smyslem vztahu bylo mimo jiné mít dítě. Mít děti. Dnes jsou vztahy ochuzeny o ono riziko, že žena otěhotní, když jsme to neplánovali.
Občas se mluví o dopadu interrupce na psychiku ženy, ale vůbec se nemluví o dopadu na psychiku společnosti, na „společenskou duši“. Ten je zásadní. Ze zabití plodu se stává čím dál samozřejmější akt. Přitom jde pořád o zabití života, ať se na to díváte z kteréhokoli úhlu, sem nakonec chtě nechtě musíte dojít.
Je u nás potratů málo? Do společenské mysli je obtisknuta informace, že „počet pozvolna klesá“. V roce 2013 u nás proběhlo 37 400 potratů. V roce 2012 37 700. Desítky tisíc. V době, kdy je běžně dostupná antikoncepce. Obrovské číslo. Představte si ho jako hřbitov plodů – za rok 37 tisíc pomníčků. Za první čtvrtletí roku 2014 lékaři v Česku provedli 9600 interrupcí.
Bagatelizovat takové sumy dost dobře není možné. Farmaceuti vyvíjejí tabletky, je to velmi výnosný, světový byznys. (Tablety u nás mají stát asi 3500 korun, plus zřejmě něco za vyšetření v nemocnici atd.) Ale zároveň je to byznys se smrtí.
Jak chemické přerušení těhotenství funguje? Žena zajde ke gynekologovi, řekne, že je těhotná a „nechce to“, načež oni ji pošle do nemocnice, kde jí nabídnou RU-486. Přitom existuje i jiná možnost – dítě si nechat a pak ho třeba dát k adopci. Nebo najít pomoc, jak ho i ve složité osobní situaci vychovat. Jenže lékař jako možnost (zřejmě většinou) nabídne pokrokovou pilulku. Jinými slovy: pro odstranění plodu se dělá strašně moc, pro záchranu dítěte se dělá zoufale málo.
Ztrácíme smysl
To se na nás tiše podepisuje. Na ženě, která potrat podstoupí, zcela jistě. Někde v její mysli, paměti, duši ten akt zůstane zapsán. Bude se s ním vyrovnávat celý život. Protože zabíjení lidských plodů není samozřejmost a nikdy se samozřejmostí nestane.
Nejde jen o onu ženu. Když zabíjení plodů bereme jako normální, pak otupujeme, stáváme se lhostejnější společností. Tupější a tupější. Paradoxem je, že se sami smrti bojíme, děsí nás, zapíráme si ji. Ale smrt pro nenarozené dítě přijímáme v pohodě (nejde ještě o nás).
Díky antikoncepci a potratové pilulce, právu na potrat, jsme čím dál zajištěnější a jakoby bezpečnější. Tedy nezávaznější. Sex původně souvisel se vztahem. Dva lidé se milovali. Spali spolu, mělo to, mohlo to mít důsledky. Smyslem toho vztahu bylo mimo jiné mít dítě. Mít děti. Dnes jsou vztahy ochuzeny o ono riziko, že žena otěhotní, když jsme to neplánovali. A pokud se to stane, tak šup na potrat. (Nepíšu zde o případech, kdy je žena plodem ohrožena, to je naprosto jiný příběh, nesrovnatelný.) Ale s tím, jak jsme stále méně vázáni, jak méně a méně riskujeme, ztrácíme smysl své existence. Nic neriskovat, jen si užívat, prostě nestačí.
Jeden z paradoxů současnosti? Ročně 37 tisíc potratů a vedle toho tisíce neplodných žen, které se zoufale snaží otěhotnět.
