Spisovatelka Irena Dousková píše pro Aktuálně.cz o spodních proudech české divadelní vědy. A jiných oborů.
Před několika dny jsem se vracela autobusem z venkova do Prahy. Na celou dlouhou cestu jsem stala nechtěným posluchačem vášnivého rozhovoru. Vášeň se ovšem v tomto případě netýkala vztahu oněch dvou rozmlouvajících ale jen nasazení, s jakým byl rozhovor veden.
Přiznávám, že občas jsem náhodným svědkem cizího povídání docela ráda. Zvědavost, okouzlení jazykem a vědomí, že není nad rytmus a dikci odposlechnutého dialogu, patří tak trochu k mé profesionální deformaci. Jsou zkrátka věci, které by člověk nevymyslel, respektive vymyslel, ale pravděpodobně by neměly to zvláštní, těžko postižitelné kouzlo nechtěného. Většinou stačí pár vět, pár minut, pár útržků ...
Tohle ovšem nebyl ten případ. Dvě vysokoškolské studentky si vykládaly, co a jak je nového, tak hlasitě a s takovým důrazem na každé slovo, že nešlo neslyšet. Dokonce ani na čtení se soustředit nedalo. Trvalo to přes dvě a půl hodiny, což je přece jenom trochu moc. A konec konců pořádný dialog to vlastně nebyl, spíš monolog. Jedna slečna měla jednoznačně navrch, zatímco druhá jen tak sekundovala.
Tak jsem se od té první chtě nechtě postupně dozvěděla, že studuje divadelní vědu, kde a s kým žije, kterého režiséra mají momentálně na bytě, že chodit pořád do divadla není žádná slast, spíš pěkněj vopruz, a spoustu dalších více nebo méně zajímavých věcí. Mimo jiné také to, že si našla celkem ucházející brigádu v kavárně, patřící k jistému fair trade řetězci, a taky na kolik si tam přijde ... Druhá na téma fair trade prodeje a na adresu vlastníka kavárny poznamenala cosi pochvalného. První částečně přitakala, načež dodala:
„Ale to víš, je to prostě Žid."
Musela jsem se dost ovládat, abych se neohlédla a nezůstala na ni zírat. Neudělala jsem to, natož abych něco řekla. Prohlédla jsem si ji, až když jsme na Smíchově vystupovali. Nic překvapivého jsem samozřejmě nezaznamenala. Viděla jsem jen obyčejnou, brýlatou dívčí tvář, pohlednou, s inteligentními rysy...
Taky chodívám do divadla. Sice ne tak často, aby se z toho stal vopruz, ale přece jen... Hned se mi vybavila drobná historka z loňské (nebo už předloňské?) sezóny. Stalo se na premiéře hry významného tuzemského dramatika v jednom ze známých pražských divadel. Renomovaná divadelní recenzentka, poznamenala o pauze v hloučku novinářských kolegyň:
„Takhle to dopadá, když udělaj představení židák s mrzákem."
Měla úspěch. A taky celkem štěstí. Rozhodně víc než onehdy Obama se Sarkozym. Nikdo z těch, kdo ji nechtěně slyšeli, ji nenahrál, ani o tom nenapsal a nezveřejnil její jméno. Ani já to teď neudělám, věc už je takzavně zahraná. Jen ještě dodám dvě věci.
Za prvé: režisér toho představení, je už několik let na vozíčku. Tolik na vysvětlenou, odkud ten mrzák. A za druhé: zmíněná dáma se na stránkách svého deníku již léta bije za politickou i jinou korektnost jako lev. Vždycky ví, co je správné a proč. A také, jak má vypadat skutečná morálka, které se mnozí herci, pisálci a jiní a jiní, v jejích očích tak často zpronevěřují.
Nejspíš je to všechno jenom náhoda, ale musím říct, že mě pomalu začíná zajímat, kdo a co to na té divadelní vědě vlastně učí. Podle všeho to musí být zajímavá katedra.
