Zní to asi nabubřele a nadneseně, ale my skutečně zažíváme dějinný okamžik. Rozhoduje se o naší budoucnosti na dlouhá léta dopředu. Mnohokrát už zaznělo, jaké máme štěstí, že se právě včas změnila vláda, že Andreje Babiše vystřídal Petr Fiala a Miloš Zeman byl donucen otočit, že patříme do NATO a že jsme členy Evropské unie. Jsme tedy obaleni jakousi "bezpečnostní vestou", čelíme východnímu nebezpečí, ale ne sami.
Dějinné okamžiky se ovšem podobají jeden druhému. Po pádu železné opony, po rozpadu Sovětského svazu, po slavném listopadu 1989 velká část národa žila v euforii, v radosti a nadšení. Postupně však uvadalo. Ukázalo se, že levně získaná svoboda vlastně není vůbec levná a že komunismus naši společnost poničil do mnohem větší hloubky, než jsme si představovali, když jsme doufali v jeho pád. Jak dlouho trvala polistopadová pospolitost? Rok? Tři roky? Pět? Nevím. Postupně vymizela, rozrostla se nespokojenost.
Skočím až na začátek covidu. Jak jsme na sebe byli pyšní, když stát pod Babišem a Zemanem hrubě selhal, ale ženy v rodinách po celé zemi šily roušky, lidé si navzájem pomáhali, dokonce vydrželi být v první fázi nečesky, neobvykle ukáznění a ohleduplní. Vypadalo to jako zázrak, další zázrak po pádu totality, zázrak probuzené občanskosti. Krása. Navíc se u nás covid příliš nešířil, vypadali jsme jako světové anticovidové jedničky.
Jenomže po první vlně to neskončilo, přišla druhá vlna, třetí vlna, další vlny, lidé umírali po desetitisících. Zloba nabírala na síle, rozmohla se nenávist namířená nikoli na čínský virus, ale primárně na lidi. Antivaxeři proti vaxerům, popírači covidu proti těm, kteří se snažili chovat odpovědně, lhostejní proti nelhostejným, zmanipulovaní proti nezmanipulovaným. Byl to ošklivý konec prvotního pocitu sounáležitosti, její naprostý opak.
Dodejme, že se na obou těch změnách lví měrou podíleli vládnoucí politici, Václav Klaus a jeho ODS, když to hodně zjednoduším, po revoluci odpovídali za rostoucí nedůvěru ve stát, Andrej Babiš a jeho ANO spolu s ČSSD zase předvedli až otřesnou neschopnost, chaos a doslova smrtící dávku marketérského populismu.
Nynější situace se liší v přístupu Fialovy vlády. Kvůli putinovskému peklu jsme se ocitli v další krizi, proudí k nám obří množství uprchlíků z Ukrajiny a přijdou další. Může se stát, že to budou statisíce, až milion dětí, žen, starých lidí. Ale nová vláda se chová, jak má, nepodlézá agresorovi, dokonce se zřejmě agresora, s nímž má Česko traumatizující zkušenost, nebojí. Fialův kabinet intenzivně pracuje pro uprchlíky, pomáhá Ukrajincům na Ukrajině, dodává jim zbraně, nelavíruje. Fascinující, nesmírně důležité. Hodnotovému vládnutí už jsme dávno odvykli.
Jednota vlády a občanů
Cituji ze stránek vlády: "Ministerstvo vnitra připravilo Program pomoci občanům Ukrajiny, který na čtyři měsíce zajišťuje uprchlíkům z Ukrajiny, kteří nemají možnost materiálního zabezpečení z vlastních nebo jiných prostředků, ubytovací kapacity, stravování, základní hygienické prostředky, kapesné, sociální a materiální asistenci a případně dopravu. Vláda na tento program uvolní 1,5 miliardy korun."
Vláda v této situaci jedná v jakési dosud neobvyklé jednotě s postojem většiny občanů. A společnost prožívá další vysoce pozitivní vzedmutí, velikou a zjevně upřímnou vstřícnost vůči prchajícím, masivní odsouzení Putinovy krvavé lázně, ničivé války, rozhořčení nad válečnými zločiny a soucit s lidmi, kteří zůstávají v ničených městech trpící země. Je to podobně úžasný pocit, jaký jsme zažívali po 17. listopadu 1989.
Zároveň však máme už svoje neblahé zkušenosti. Víme, že každé nadšení postupně, a nikoli pomalu opadne a přijde vystřízlivění, přijdou tvrdé údery reality. Teprve potom budeme vystaveni velké zkoušce. Dnes opravdu hodně lidí nabízí pomoc uprchlíkům, ubytování, peníze, ošacení, jídlo. Skvělé a rozhodně cenné. Česká societa žije ve dvou protichůdných pocitech, které ji nabíjejí energií - ve strachu ze zabijáka Putina a v euforickém odporu k jeho válce, euforickém nadšení pro Ukrajinu: Sláva Ukrajině, herojam sláva! zní všude, všude žlutá a modrá, pole a nebesa. Každou chvíli se ve městech masivně demonstruje, pořádají se koncerty pro Ukrajinu, jiné akce.
Ale. Jenomže. Ovšem. Stačí se podívat na ceny benzinu a nafty, jež letí prudce nahoru. Zdraží plyn, pokud vůbec bude, zdraží elektřina, jídlo, zdraží všecko. Zasáhnou nás sankce. Asi ne ničivě, ale zasáhnou. Ti středně situovaní, nyní ochotně pomáhající, se budou muset uskromnit. Ti chudí, kteří často taky pomáhají, dovedou pochopit bídu prchajících, budou ještě chudší. Už těsně před válkou se propadli hlouběji kvůli inflaci, předtím kvůli covidu, který ostatně ještě trvá. Přijde únava a s únavou nespokojenost.
Vláda a její instituce i my, občané, nesmíme zapomenout na důležitý prvek, který bude hrát zásadní roli - dezinformace, ruská propaganda. Velmi dobře se u nás uchytila, vrostla hluboko do české země, rozprostřela rozsáhlou síť kořenů a už dnes, kdy ještě vládne euforie, vidíme, jak znovu nabývá na síle a krutosti. Zase už jedou kupříkladu řetězové maily bombardující především starší generaci, ale nejen ji. Bylo zablokováno několik proruských webů, podporovat Putinovu genocidu je nezákonné a nejvyšší státní zástupce Igor Stříž před tím varoval. Tresty nejsou nízké, rok až tři roky.
Nezapomenout na vlastní chudé
Jenomže my víme, že se to nezastaví, protože to temná strana síly umí. Nemusí být přímo podporována válka, bude stačit postavit usedlíky proti uprchlíkům, bude stačit je proti nim štvát, už to slyším a už to i zaznělo - "berou nám práci", "berou nám peníze pro chudé", "ohrožují nás".
Připravme se na tvrdou dezinformační kampaň namířenou proti antiputinovskému postoji vlády. Budou tvrdit, že nás vláda ožebračila, že jsou to "váleční štváči". Vyrojí se "míroví štváči", vzpomeňme kupříkladu na z dnešního pohledu úplně skandální, Rusy živený, ne-li řízený, odpor proti americkému radaru v Brdech. Trollové i netrollové budou horovat pro ukončení války, už to dělají - "posílat na Ukrajinu zbraně znamená účastnit se konfliktu," tvrdí. Je a bude popíráno, že Putin tu nepředstavitelnou hrůzu zavinil, ne, ne, "může za to Západ, může za to NATO, jež se rozšířilo a ohrožuje Rusko", "Ukrajina jsou banderovci", slyšíme ty lži, čteme ty lži.
Viděli jsme, jak se dezinformátoři pružně přesouvají z jednoho klíčového národního tématu na druhé, z okupace Krymu na uprchlíky z islámských zemí, z uprchlíků na omezení proti covidu a z covidu na ukrajinskou válku. Nepochybně se brzy zaměří i proti ukrajinským uprchlíkům.
Zdražení a nedostatek může snadno vyústit v nepřátelství vůči lidem na útěku, kterým vláda pomáhá a k nimž jsme nyní tak úžasně soucitní. Stanou se snadným terčem, budou první na ráně. Opozice začne křičet, "a co naši lidé, co děláte pro ně?" Vláda, v níž sedí i politici, kteří Česko "bránili" proti válečným uprchlíkům ze Sýrie a dalších zemí, se ocitne v těžké pozici, bude to zkouška její jednoty a pevnosti. Na tuzemské chudé nesmíme zapomenout.
Proukrajinská euforie opadne, stejně jako opadla euforie z pádu totality a euforie "šití roušek" na počátku pandemie covidu. Víme to dopředu, vláda to ví dopředu. Už teď by měla vymýšlet sítě pomoci, už teď by měli na nebezpečí rozkolu premiér Fiala a předsedové Jurečka, Rakušan a Bartoš veřejně upozorňovat, nestát mimo.
A my bychom měli vědět, že bude hůř, ale taky si s vděčností uvědomovat, že stále žijeme ve svobodné zemi. Je naší ctí a povinností postarat se o prchající. Ctí proto, že Ukrajinci nám ukázali to, co západní Evropa už začala v pohodlí ztrácet - lásku ke svobodě, ochotu za svobodu položit život, bránit ji proti přesile. Tak by měla vypadat západní Evropa, k tomu by se měla vrátit. Ne k dalším vlnám dezinformací a nenávisti.
