V pondělí vláda schválila Zprávu o naplňování Strategie boje proti sociálnímu vyloučení v letech 2011-2015. A je to vážně boj. Nejen proti děsivému rozmnožování ghett, proti velmi vysoké dlouhodobé nezaměstnanosti, ale taky boj proti rigiditě, ztuhlosti, nepružnosti státní správy. Boj, který se aspoň částečně daří.
Ze zprávy vyčteme, že se stát snaží, megamalér sociálního vyloučení bere smrtelně vážně. Ale taky odtud vyčteme, že se ještě nedaří přejít od hašení sociálních požárů k jejich prevenci. Je to vidět na faktu, že lidé z ghett mají daleko k tomu, aby sehnali práci. Je to vidět u vzdělávání, jež mělo ve strategii nejvíc místa, ale plno kroků nebylo splněno. Jsou „plněny podmínečně“, což znamená, že se teprve chystají, ministerstvo je má v plánu. Takže udělány nebyly.
Vláda běží za problémem, má mnohaleté zpoždění. Suchá čísla, jež ilustrují, jak ministerstva plnila ke konci roku 2014 zadané úkoly: ze 71 opatření bylo v uplynulých třech letech zcela splněno 16 a částečně (tedy spíše vůbec) 37 úkolů.
Martina Štěpánková, náměstkyně ministra Jiřího Dienstbiera, který je gestorem zprávy, prohlásila: „Neuspokojivá situace v oblasti sociálního vyloučení v České republice v posledních letech, doprovázená zvyšujícím se počtem vyloučených lokalit, nárůstem zadlužení jejích obyvatel, nárůstem migrace a rostoucím počtem chudých lidí v komerčních ubytovnách, jasně ukazuje na nutnost koordinovaného přístupu všech resortů při řešení tohoto problému.“
Zpráva popisuje několik základních oblastí. Třeba bezpečnost. Dozvíte se, že i nadále je v ghettech velmi obtížné, nebo rovnou nemožné vymáhání práva. Experti si hodně slibují od specialistů, kteří by měli v sociálně vyloučených lokalitách začít pracovat. Ve zhruba pětadvaceti městech už dnes fungují skupiny, které se zabývají lokální prevencí kriminality. Ale zároveň platí: pro policii je to „vopruz“ a těmto místům se ráda vyhne.
Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) měl vytvořit místa specialistů na lichvu, tedy na klíčový malér ghett. Měli být připraveni pomoci v místech, kde by je místní policie požádala o pomoc. Nestalo se. (Ve zprávě najdeme, že je to „plněno jinak“, čili dosud nesplněno vůbec). Důvod? Lichva je složitá, vysoce latentní trestná činnost atd. Experti na ni chybějí. Nová místa nebyla zřízena. Ale „řeší se to“: místo aby měly kraje dva specialisty, práci naložily na stávající detektivy.
Stále dál jsou okrádáni nejchudší
Bydlení. Citace ze zprávy: „Situace v oblasti bydlení sociálně vyloučených a sociálním vyloučením ohrožených obyvatel - žijících mnohdy více či méně segregovaně v tzv. sociálně vyloučených lokalitách - se od roku 2011 nejen že výrazně nezlepšila, v některých oblastech lze dokonce hovořit o jejím zhoršení. Musíme konstatovat pokračující nárůst počtu sociálně vyloučených lokalit (rozšiřování rezidenční segregace) a rozšíření segmentu substandardního ubytování (ubytoven).“
Dál: „Zároveň došlo od roku 2011 k výraznému nárůstu počtu domácností a osob, které nebydlí ve standardních bytech, ale dlouhodobě bydlí v ubytovacích zařízeních – ubytovnách. Domácnosti ohrožené sociálním vyloučením, které z různých důvodů ztratily nájemní bydlení v bytech, nezískávají nové nájemní smlouvy v jiných bytech, ale jsou ubytovány na základě ubytovací smlouvy v ubytovnách.“ Zpráva konstatuje známý fakt, že cena bydlení na ubytovnách je v mnohých případech výrazně nadsazená a překračuje místně obvyklé náklady na bydlení, ačkoliv standard ubytování je výrazně nižší než v bytech. – Ti lidé jsou na dně a ještě jsou okrádáni a vysáváni.
Také oblast zaměstnanosti a dávkových systémů v ghettech se nezlepšila. Nejvyšší nezaměstnanost dlouhodobě vykazuje Ústecký a Moravskoslezský kraj, nejhůře jsou na tom okresy Most, Ústí nad Labem, Bruntál a Karviná. „V sociálně vyloučených lokalitách, které se nejčastěji vyskytují právě v těchto místech, nezaměstnanost značně převyšuje republikový průměr.“
Dá se říci: zpráva je poměrně upřímná. Nelakuje sám malér sociálně vyloučených oblastí na růžovo. (Narůžovo spíš lakuje některé nesplněné úkoly.) Zároveň však názorně popisuje, co přesně stát dělá a že skutečně něco konečně dělat začal. Pozdě, ale přece.
Trend: nepohyb úřadů se mění v pohyb
V 90. letech a prvních deseti letech nového tisíciletí samosprávy na vznikající problém sociálně vyloučených oblastí příliš nereagovaly. Ten nepohyb, nezájem se strašně těžko mění. Ale měnit se přece jen začal. Mimo jiné díky práci vládní Agentury pro sociální začleňování. Dnes na narůstající potíže reagují desítky samospráv, což je velký posun, trend.
Další trend. Velký problém byl původně nejen u samospráv, ale taky „nahoře“, na ministerstvech. Logicky. Pro každý takový moloch jako ministerstvo práce, školství nebo vnitra představuje každá změna práci navíc. Brání se jí. Navíc tam často sedí lidé nepružní, bez rozhledu, bez zájmu. V posledních letech však i na ministerstvech vznikla ohniska zájmu. Znát je to, podle lidí, kteří proti sociálnímu vyloučení pracují, třeba na ministerstvu práce. Ale i na školství, které dřív slulo jako místo segregační, anti-inkluzivní. (Měnit se to začalo po příchodu zeleného ministra Ondřeje Lišky v roce 2007). Výsledkem je novela školského zákona, který je právě v inkluzi velmi moderní (v jiných oblastech méně).
Stát si zjevně vypěstoval víc chudých, než musel. I to je důvod, proč se nebezpečně zvyšuje počet ghett. Terénní pracovníci ostře vnímají, jak se rozvírají sociální nůžky, kolik lidí lavíruje na hranici chudoby. Zhruba milion mužů a žen u nás sice má práci, ale bez dávek by nepřežili.
Inkluze je dobrý příklad. O nastartování odmítání zbytečného, mnohdy nesmyslného vylučování dětí (často žijících v ghettech) z běžné výuky se postaralo více faktorů. Nástup na naše poměry osvíceného ministra, poznatky lidí, kteří znali problém z práce v terénu (Agentura pro sociální začleňování a neziskové organizace) a v neposlední řadě i podněty ombudsmana. Nicméně platí, že čerstvá, pro-inkluzivní novela školského zákona má zhruba sedm let zpoždění.
Ale malér sociálního vyloučení, jeho erupce, nevyřeší slova na papíru. Novela školského zákona teprve musí být přenesena do terénu, do obcí, do škol. Podle znalců mnoho lidí zaskočila, nejsou na ni připraveni. A i vysoko ve státní správě dodnes sedí zastánci segregace, kteří svoji kůži nedají lacino.
V 90. letech vznikaly první komunitní programy. Často vlastně navzdory samosprávě. V roce 2006 začal platit nový zákon o sociálních službách, což byl skok dopředu. Jenže papír nestačí, musí být uplatňován. Musí ho přijmout ministerstva, obce. V roce 2015 začínají mít sociální programy a služby respekt, samospráva se budí z letargie a odmítání.
Až 600 sociálně vyloučených lokalit
Sledujeme velké zpoždění státu, opožděnou reakci. Ale konečně reaguje. Vidět je to třeba v oblasti sociálně právní ochrany dětí. Lidé, kteří proti moru sociálního vyloučení bojují, říkají: Když vznikla Agentura pro sociální začleňování, nebyly důsledky chudoby a nezaměstnanosti na úřadech různých stupňů vnímány jako téma. Dnes se tématem konečně staly. – Trvalo to ovšem šest až sedm let, ne právě krátkou dobu. Mnoho bylo zameškáno. Problém obludně narůstá.
Tzv. Gabalova zpráva z roku 2006 mluvila o 330 sociálně vyloučených lokalitách, které se nacházely na území asi 200 obcí. Dnes experti odhadují počet obcí, kde vznikla a existují ghetta, již na 400! Počet vyloučených lokalit může být až dvojnásobný, tedy okolo 600. To je obrovský, pokračující malér. Který mimo jiné stojí státní správu miliardy korun.
Ve zprávě o naplňování Strategie boje proti sociálnímu vyloučení najdete tabulku, která ukazuje, kolik stát platí na bydlení. V roce 2011 šlo do dávek na bydlení 293 milionů korun. Doplatek na bydlení spolkl cca 71 milionů. V roce 2014 už první položka činila 806 milionů a druhá 265. Stát dnes vydává skoro třikrát víc... Něco je špatně.
Jedna z příčin, jak ji vidí experti na sociální vyloučení? Chudobu měly (chybně) řešit dávky. Vysoké sociální dávky měly nahradit práci i sociální zapojení rodin. Někdy v roce 2010 politika štědrých dávek skončila, ale pokračuje velmi problematické rozdělování peněz, jejich investování v sociální oblasti. Tedy transfery financí určených na sociální problematiku. Řízení této oblasti je složité. Vede často k nespravedlnostem.
V určitých lokalitách se kumuluje chudoba a zároveň odloučení, odtržení od trhu práce. Odtud se odvíjí další varovný fakt: Česko má sice poměrně nízkou nezaměstnanost, ale zároveň patříme mezi státy s nejvyšší dlouhodobou nezaměstnaností v Evropě. Přitom podle znalců si stát tento malér de facto sám vyrobil. A když čtete zprávu, vidíte, že také nezaměstnanost se v sociálně vyloučených lokalitách nedaří řešit, opatření, která vláda přijala, nejsou naplňována.
Stát si zjevně vypěstoval víc chudých, než musel. I to je důvod, proč se nebezpečně zvyšuje počet ghett. Terénní pracovníci ostře vnímají, jak se rozvírají sociální nůžky, kolik lidí lavíruje na hranici chudoby. Zhruba milion mužů a žen u nás sice má práci, ale bez dávek by nepřežili. Žijí na sociální hraně.
Přitom peněz na nutné kroky je dost. Díky evropským strukturálním fondům. Dobře se je naučilo využívat ministerstvo práce. Stejnou možnost má i školství právě třeba u inkluzivních programů. Ale i u financí svítí varovná červená: fondy skončí okolo roku 2022. Pak si stát bude muset pomoct sám (štědré „dávky“ z Unie skončí). Může se stát, že pak narazíme hlavou do zdi. Stát by měl o to víc „makat“ na tom, aby místo sanování malérů, sociálního vyloučení, platil jeho předcházení.
