Polská prokuratura zvažuje žádost o vydání bývalého komunistického premiéra Lubomíra Štrougala k trestnímu stíhání. Podezírá jej, že umožnil zabíjení u československé železné opony.
Naše ani slovenské soudy za to dosud žádné vysoké komunistické funkcionáře nepotrestaly, naši liknavost se tedy teď pokoušejí napravit Poláci. Je to logické. U československé stěny smrti totiž po čtyřicet let umírali nejen Češi a Slováci, ale také Němci (východní i západní), Rakušané - a právě Poláci. Nebylo jich vůbec málo, polská prokuratura se dnes zabývá celkem jednatřiceti případy.
Od Baltu po Jadran
Ačkoli československou železnou oponu budovali a střežili "domácí", byla od počátku evropskou záležitostí. Přesně, jak to popsal Winston Churchill v památném projevu na univerzitě ve Fultonu: Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy - Varšava, Berlín, Praha, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie.
Československá část hranice mezi světem svobody na Západě a nesvobody na Východě byla zkrátka důležitou částí velkého mezinárodního celku. A právě tento rozměr se k nám dnes vrací.
Nejdřív se před nedávnem ozvali Němci, když se začali zabývat smrtí svých uprchlíků u československých hranic. Mohou si to dovolit, sami už mají před vlastním prahem dávno vzorně zameteno: s krvavým dědictvím své vlastní části železné opony se vyrovnali už v devadesátých letech, když za vraždy u berlínské zdi potrestali posledního východoněmeckého "rudého" vůdce - Egona Krenze.
Až německá aktivita dokázala prolomit nečinnost českých úřadů a dotlačit je ke vzniku smíšeného vyšetřovacího týmu. Právě z jeho práce pak vloni vzešlo stíhání někdejšího generálního tajemníka Komunistické strany Československa Miloše Jakeše, bývalého předsedy federální vlády Lubomíra Štrougala a exministra vnitra Vratislava Vajnara. Kdy se ovšem některý z nich dostane před soud, není jasné a vzhledem k věku podezřelých ani nevíme, zda se tak vůbec stane.
Není tedy divu, že Polákům došla trpělivost s tempem, jakým u nás spravedlnost hledáme. Za stovky vražd u železné opony u nás dosud byli potrestáni jen čtyři řadoví vojáci a žádný vyšší funkcionář. První ze zabitých východoněmeckých uprchlíků byl posmrtně českými úřady rehabilitován teprve letos 5. května. Jednalo se o východoněmeckého občana Gerharda Schmidta zastřeleného před očima manželky a tří dětí v roce 1977.
Nejpozději od roku 2008, kdy se věcí začal zabývat Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, je přitom jasné, že odpovědnost za vraždy u železné opony nepadá jen na nešťastné střelce, ale také na nejvyšší představitele země, kteří dění u ostnatých drátů řídili a měli o něm detailní informace.
Nesnesitelná lehkost zapomínání
Za to, že dnes známe osudy cizinců zavražděných na našich komunistických hranicích, vděčíme Platformě evropské paměti a svědomí, která shromáždila podstatné informace také o pachatelích na všech úrovních a předala je úřadům u nás, v Německu i Polsku. A byla to právě někdejší výkonná ředitelka platformy Neela Winkelmann-Heyrovská, kdo po zkušenostech s naším pojetím spravedlnosti v této věci prosadil celoevropský pohled na zločiny u zdejší železné opony.
Dočkáme-li se tedy u nás nakonec alespoň nějaké spravedlnosti, budiž za to vděk směřován právě k ní. Ukazuje se totiž, že minimálně Poláci a Němci se s krvavým dědictvím rozdělené Evropy nechtějí smířit s tak nesnesitelnou lehkostí, jako to stále děláme my.
