V zemi, kde na vyplnění daňového přiznání potřebujete málem doktorát z účetnictví, se to dalo dřív nebo později čekat. V zákonech nastala chyba, která státu může přerůst přes hlavu.
Jde o to, jestli firmy musely platit sociální pojištění, i když v první polovině roku 2007 neexistoval zákon, který by předepsal, z čeho se má pojistné počítat. Nejvyšší správní soud ve čtvrtek hrozbu stomiliardového (!) zářezu odvrátil, o případu bude opět rozhodovat soud v Liberci, který dal v prvním kole zapravdu podnikatelům.
Čtete také: Stát odvrátil stamiliardovou hrozbu. Pojistné mu patří.
Stát tentokrát spadl do vlastní pasti. Tak moc chce všechno možné „ošetřovat" zákonem, až se v těch zákonech nevyzná sám. Bohužel, většinou na právní džungli doplácejí ti, kterým má stát poskytovat „servis" - podniky, občané. Spousta lidí už to vzdala, ani se nesnaží do paragrafů proniknout.
Když v roce 2002 vracel prezident Havel parlamentu živnostenský zákon, postěžoval si, že je to za posledních 11 let už jeho 56. (!) novela a za první pololetí toho roku čtvrtá. Kolikrát se živnostenský zákon změnil dodnes, už asi nikdo nespočítá. Přitom jde o zákon „pro všední den", bez kterého se neobejdou statisíce podnikatelů.
Podobné je to s občanským zákoníkem, nejpoužívanějším zákonem v zemi. Týká se úplně všech. Ten dnešní pochází z roku 1964 a vysprávek, které ale nemohou změnit jeho socialistickou podstatu, je v něm bezpočet.
Po letech příprav leží konečně ve sněmovně nový CELÝ nový zákoník. Leží doslova, protože ho tam dodala na jaře 2009 dosluhující Topolánkova vláda a do voleb ho poslanci nemohou stihnout projednat. A ani se o to moc nesnažili. Tím pádem návrh spadne pod stůl.
Legislativní úderníci
O krizi psaného práva, o tom, jak se „legislativa" neúnosně komplikuje a hypertrofuje v marné snaze reagovat na stále proměnlivější věci a vztahy, mluví právní teoretici všude možně. Česko a jemu podobné země jsou ale speciální případ.
Zákonodárné údernictví se u nás roubuje na socialistický právní nihilismus. Další prameny práva - zvyky, mravy, precedenty - jsou pořád popelkou, ani po dvaceti letech není moc na co navazovat.
O to silnější je touha „napsat to", jak se máme chovat, do zákonů. Za které se můžeme - stát, úřady, soudci, policie, exekutoři, ale vlastně kdokoli - pohodlně schovat. Zákony jsou ovšem katastrofálně nepřehledné a vznikají chaoticky, jako ten o sociálním pojištění.
Suma rozumu
„Každý přemýšlející pozorovatel dojde brzy k tomu, že to právo, které tvoří parlament, není suma rozumu, ale výsledek kompromisů, zájmů, předsudků, prestižních soubojů, lobbyistů," řekl soudce Vojtěch Cepl v jedné své přednášce z roku 1999.
A také: „Spousty věcí, které se regulují právem, by se regulovat neměly a nemusely. Morálka se někdy zbytečně nahrazuje právem."
Jistě. Kdyby nám bylo jasné, že se sluší uklízet zasněžené chodníky a psí trus na nich, nebylo by potřeba to řešit zákony, vyhláškami a pokutami.
Kdybychom věděli, co se patří a co ne, nebo se na tom alespoň uměli dohodnout, nemuseli by politici vymýšlet zhůvěřilosti jako náhubkový zákon. Mimochodem, zcela nesrozumitelný a v praxi vlastně nepoužitelný. Novináři ho dodržují hlavně proto, že do něj zákonodárci napsali přísné tresty za jeho porušování. Takhle to u nás bohužel chodí. Vláda práva funguje jako vláda pendreku.
