Když populistům dojdou nápady, čím dalším by ještě mohli nabrat nějaké ty body, vzpomenou si vždy, že politici berou zbytečně moc a jejich platy by se proto slušelo zmrazit. Problém je, že tak zablokují debatu skoro vždy, když je naléhavě třeba řešit mnohem důležitější věci. Jako nyní.
Andrej Babiš (ANO) má po prohraných prezidentských volbách spoustu času. Mohl by připravovat třeba vlastní důchodovou reformu, když vláda vytváří penzijní chaos. Nebo by mohl nabízet své recepty na reformu daní, školství, energetiky či zdravotnictví. Ale ne, nejspolehlivější je osedlat závist, protože má největší zrychlení, a když se dobře pobízí, lze na ní i docela daleko dojet.
Takže ač tuzemští ústavní činitelé měli od roku 2019 zmražené platy - a povyrostly jim až letos v lednu -, šéf ANO to označil za nemorální a chce, aby se nezvyšovaly dalších pět let. Protože tuhle písničku o nenasytných politicích už obehrál mnohokrát, vylepšil ji tentokrát ještě předčítáním ceníku ze sněmovní jídelny. Ve chvíli, kdy se hroutí důchodový systém, veřejným rozpočtům chybí stovky miliard a vláda nezvládá plnit ani své základní sliby, dělá Babiš hlavní politické téma z jídelníčku v poslanecké kantýně.
Vládní strany se o něčem takovém nejprve zcela správně odmítaly bavit. Jenže pak se svou troškou do populistického mlýna přišel nový prezident Petr Pavel. Nejdříve pomohl kabinetu podpisem nepopulárního zákona, jež snižuje mimořádné valorizace penzí. A aby si pak koupil přízeň naštvaného publika rychle zpět, šťouchl do koalice otázkou, proč se s opozicí nechce bavit právě o penězích pro ústavní činitele.
Kabinet tedy nyní narychlo vymýšlí jeden nesystémový návrh za druhým, takže to velmi pravděpodobně dopadne jako vždy: špatně.
Zač je toho smažák
Pavel prohlásil, že bude "apelovat na vládu, aby s opozicí jednala o úpravě, která zajistí, že se na úsporách budeme podílet všichni bez rozdílu". Ale to už je přece dávno splněno, jak by hlava státu mohla vědět. Od roku 2019 brali čeští poslanci v základu 82 400 korun, a zatímco ostatním příjmy rostly, jim nikoli.
Dál už to bylo neudržitelné. Jednak proto, že od platů ústavních činitelů se odvíjejí také mzdy soudců a státních zástupců, kteří už se populistickým hrátkám s penězi začínají bránit pomocí paragrafů. A jednak proto, že 82 tisíc korun měsíčně pro poslance či senátora dnes už rozhodně není odpovídající sumou. Babiš by jistě byl nejraději, kdyby pracovali bezplatně, ale to si mohou dovolit jen ti, kdo předtím zbohatli třeba díky nepřátelským převzetím zemědělských družstev. Ve standardní demokratické zemi má plat zákonodárce reflektovat fakt, že jde o člověka, který se podílí na vytváření právních norem, podle nichž se řídí celá země.
Lze tedy jen uvítat, že v lednu plat poslance či senátora poskočil v základu na 102 400 korun. Už proto, že nekonečné zmrazování vůbec nic neřeší. Jakmile totiž led povolí, musí se mzdy dle zákona vždy navyšovat o vše, co bylo předtím politikům upřeno - a výsledkem je jen zbytečná vlna lidové zloby. Stačí vzpomenout na rok 2014, kdy po sérii zmrazování měli politici najednou dostat z měsíce na měsíc až o čtvrtinu vyšší výplaty.
Je škoda, že se v této otázce propůjčil k populismu i prezident. A přispěl tak svým dílem k tragikomické hádce o to, kolik smažených sýrů si zákonodárci mohou dovolit v parlamentním občerstvení.
Zastupitelští supermani
Že si vrcholná politická reprezentace své základní peníze zaslouží, však neznamená, že nyní nemá víc, než kolik je žádoucí. Protřelý politik totiž ví, že mnohem výhodnější než usilovat o co nejlépe placenou funkci, jejíž výkon vyžaduje i dost námahy, je posbírat co nejvíc pozic hůře placených. Právě jejich kumulace totiž zajišťuje opravdu pohádkové příjmy.
Kdyby to Babiš myslel s krocením platů vážně, musel by například své stranické kolegyni a místopředsedkyni sněmovny Kláře Dostálové vysvětlit, že by bylo dobré, kdyby se za 195 300 korun naplno věnovala svému hlavnímu zaměstnání a nekombinovala jej ještě s vysedáváním v zastupitelstvu Královéhradeckého kraje. Už proto, že obě věci najednou nelze dělat pořádně. Vládní strany by zase to samé mohly doporučit lidoveckému místopředsedovi sněmovny Janu Bartoškovi, který si k agendě poslanecké a krajské přibral ještě navíc i tu obecní.
V horní komoře parlamentu je pak už de facto normou, že se senátoři ani za nic nechtějí vzdát svých starostovských či jiných podobných pozic. I sám předseda Miloš Vystrčil (ODS) má zjevně pocit, že za 274 800 korun není povinen věnovat se naplno reprezentaci instituce, v jejímž čele stojí. A že ještě může hodně času, pozornosti i sil dávat také kraji a obci.
Politicky je to jistě v mnoha ohledech pochopitelné, ale také to představuje cestu do pekel. Zákonodárci objíždějí své melouchy, příjmy jim bobtnají - a zákony, které připravují, přesně podle toho vypadají. Stopy horkých jehel v nich nelze přehlédnout.
Plodí to celé rovněž čím dál větší nestoudnost. Za jejího vrcholného představitele lze nejspíše považovat Jiřího Pospíšila (TOP 09), který předstírá, že jako radní dokáže naplno strážit kulturu v Praze a ve stejný čas také jako europoslanec zastupovat voliče v Bruselu i Štrasburku.
Kumuluji, tedy jsem
Problémem, který naléhavě vyžaduje řešení, je tedy především fakt, že zdejší ústavní činitelé mohou zcela nesmyslným způsobem až brutálně kumulovat různé veřejné funkce.
Že se ovšem věci budou posouvat spíše k horšímu než naopak, naznačuje nedávný - zatím naštěstí neúspěšný - návrh ministra vnitra Víta Rakušana (STAN), aby zákonodárci dostávali větší odměny, pokud se budou věnovat ještě zastupování v kraji či obci. Logika uvažování je jasná: životnost v české politice není v průměru nijak zvlášť dlouhá, je tedy třeba během pobytu v ní nasčítat funkcí co nejvíce. Co na tom, že nakonec pak nelze stačit ani na jednu z nich.
Video: Petr Pavel se rozhodl podepsat spornou novelu zákona o snížení valorizace důchodů (15. 3. 2023)
