V Praze na Klárově byl vztyčen okřídlený lev v nadživotní velikosti, pomník československým válečným letcům. Ti si samozřejmě památník zaslouží a dar britské komunity žijící v Česku je šlechetný. To je ale bohužel, jakkoli jde o hodnoty vyššího řádu, skoro všechno, co se dá o pomníku říct obdivného.
Estetická kvalita lví skulptury je velmi sporná. Klidně by se dalo říct, že je to kýč. Kousek vedle ve stejném parku kromě toho už jeden snad až příliš výrazný pomník stojí, připomíná druhý odboj, takže odteď budeme mít příležitost porovnávat, který z nich je horší. Zastánci lva naopak soudí, že se budou vhodně – tedy i tematicky – doplňovat. Zlí jazykové dodávají, že je dobře, když se omyly soustředí do jedné rezervace a budou přehledně na očích.
Dva velké pomníky jsou v každém případě na jeden parčík příliš, což byl i jeden z argumentů památkářů, se kterými se Praha 1 nijak zvlášť nebavila, protože dar bylo potřeba přijmout, jinak „hrozila mezinárodní ostuda“. Celkový dojem: průměr a amatérismus, nehodný památky hrdinů.
Nové "historicky závažné" pomníky v pražských ulicích působí přinejmenším nezvykle, v horším případě rušivě, nepatřičně, nebo přímo jako katastrofa. Za poslední čtvrtstoletí z toho vychází nejlépe pomník obětem komunismu od Olbrama Zoubka na úpatí Petřína.
Úvodník z Národních listů
S novými „historicky závažnými“ pomníky je ovšem problém vždycky. Řekněme alespoň nějakých padesát, lépe sto let poté, než je město vstřebá a než dílo, případně i jeho téma, dostanou potřebnou patinu. Úplně chápu, když měl F. X. Šalda na Staroměstském náměstí „mučivý dojem, že se na místě, kde stojí pomník Husův, stalo nějaké strašné neštěstí, kterému nemohu zabránit." Musela to být (i deset let poté, v roce 1926) rána, ten pomník je opravdu dominantní. Dnes už ale, předpokládám, nikoho nešokuje, a sotva komu připomíná „nebezpečný výrobek cukrářský v bohatýrském měřítku“ nebo „cosi jako zplastičtělý úvodník z Národních listů" (viz Šaldův článek Mor pomníkový). Zvykli jsme si.
Čerstvé pomníky v pražských ulicích ale pořád vidíme Šaldovýma očima. Skoro každá novinka působí přinejmenším nezvykle, v horším případě rušivě, nepatřičně, nebo přímo jako katastrofa. Za poslední čtvrtstoletí z toho vychází nejlépe pomník obětem komunismu od Olbrama Zoubka na úpatí Petřína. A lidi se smyslem pro pitoresknost a toleranci snad ocení Rónova Franze Kafku na Josefově. Jinak spíš nevzrušivý standard, nebo bída. Jako by někdo kopíroval „pocty“, jaké se sochají už několik set let. I okřídlený lev na Klárově je přesvědčivou ukázkou pomníkového eklekticismu. Člověk má pocit – to už tu přece mockrát bylo, tohle se akorát blýská novotou.
„Drobnější“ historie přece jen nabízí větší příležitost pro tvůrčí odvahu, viz Kinterův „pomník“ cyklisty Jana Bouchala na nábřeží Kapitána Jaroše. Mimo historické centrum se alegoriím daří lépe.
Vizuální smog
Pomník letcům byl na Klárově instalován de facto v rozporu se zákonem. Nesouhlas památkářů radnice Prahy 1 prostě „v zájmu věci“ ignorovala, starosta Oldřich Lomecký (TOP 09) „jejich obstrukce považuje nejen za nelogické, ale také za nestoudné." Proti umístění pomníku se ozval i městský Institut plánování a rozvoje a náměstek primátora pro kulturu Václav Novotný (TOP 09) prohlásil, že „nikdo si nesmí dělat v památkové rezervaci, co chce“, a „starosta Prahy 1 by si měl ve své městské části udělat pořádek“.
Očividný chaos. Ve správě Prahy bohužel nic překvapivého, ale tady jde přece jen o operaci s žádoucím puncem důstojnosti a trvalosti. Takový pomník by měl na svém místě stát a budit respekt dál, i když už tu dávno nebudeme.
Praha a Praha 1 – opravdu je těžké rozebrat, kde je větší vina a do jaké míry jde o komunikační šumy nebo šlendrián – k tomu ale přistoupily víceméně tak, jako by šlo o běžný zábor veřejného prostranství nebo vztyčení dalšího billboardu.
Docela by mě zajímalo, jak bude Praha 1 příště někomu vysvětlovat, že něco nesmí udělat, protože s tím nesouhlasí památkáři.
Město, respektive jeho veřejný prostor, je neuvěřitelně ušpiněné tzv. vizuálním smogem, a to včetně staré Prahy 1. Kromě kulturních zvyklostí spočívá podstata problému zvyklostí v tom, že – především pro venkovní reklamu - buď neexistují dobrá pravidla, nebo je úřady důsledně nevymáhají, nebo obojí.
Ilustrací toho stavu se stal i pomník na Klárově. Naneštěstí zřejmě o dost trvalejší než pouliční nevkus na Královské cestě nebo nějaký dům zabalený do reklamy. Docela by mě zajímalo, jak bude Praha 1 příště někomu vysvětlovat, že něco nesmí udělat, protože s tím nesouhlasí památkáři…
Na druhou stranu, Praha vydrží hodně. Víc, než si myslíte. Je docela úlevné zjistit, že po devadesáti letech a několika státních zřízeních si můžeme stěžovat na totéž jako F. X. Šalda: „Místo, aby se všecka pozornost a všecko úsilí správy obracelo k zhygienisování tohoto vší romantickou i neromantickou špínou zamořeného předpeklí, v němž bydliti je již dnes skutečnou mukou, nemá celá řada lidí na práci nic, než zaneřáďovat město výpotky své obraznosti stejně lenošné jako tupoduché.“
