Nejhorší den roku letos připadá na pondělí 19. ledna. Dobře, že to víme. Teď už bude jenom líp. Musí být.
Samo datum není překvapivé - podezřelý vzoreček britského psychologa Cliffa Arnalla stanovuje den blbec pokaždé zhruba na stejnou dobu. A vždycky na pondělí. Vloni to bylo 19. ledna a některé noviny dokonce psaly o nejhorším dnu v historii. Což bylo, přes všechnu hospodářskou recesi, přece jen značně přehnané. Vždyť takový 15. duben 1912, aniž to někdo dopředu nahlásil, se taky moc nepovedl: zatímco šel ke dnu Titanic, v daleké Koreji přišel na svět Kim Ir-sen.
Deprese je in
Nejhorší den? Jak ho poznáme? Přítomnosti nerozumíme ani tady a teď, natož s předstihem.
Přes proklamovanou vědeckost je Arnallův výpočet nejhoršího dne trefný asi jako věštba z karet, kterou ostatně v lecčems připomíná. Možná proto je prognóza "blue Monday" tak populární. Zvědavost, co nás čeká a nemine, se zdá být tentokrát ukojena. A co víc, zase se jednou ukáže, že karty nelžou. Tedy, jak komu.
Půvab je v tom, že kartář Arnall vykládá celému lidstvu zároveň. Respektive té jeho zaopatřenější části, a z ní hlavně těm, co chodí do práce a pokud možno obývají severní polokouli. Na masajské vesničany by asi jeho systém nefungoval. Stejně jako na ty, co neslaví křesťanské vánoce, nezačínají pracovní týden pondělkem a v lednu u nich nesněží. Takže jde o menšinu lidstva (do které patříme).
Proč pondělí devatenáctého? Deprese na nás má padnout proto, že vánoce si už ani nepamatujeme a stromeček leží v bordelu u popelnic. Proto, že dorazily lednové složenky a peněženka po svátcích zeje prázdnotou, venku je ošklivo, tma a cesty kloužou. Proto, že jsme teprve teď opravdu vystřízlivěli z novoročních předsevzetí a optimismu. A nemáme sílu s tím vším něco dělat. Do toho začíná nový pracovní týden a my vidíme, že se nic nezměnilo, naopak, celý rok roboty leží před námi.
Tak nějak vypadá mysl průměrného zaměstnance, který své dny dělí na "práci" mimo domov a "volný čas", který mu, jak se mu zdá, patří. (Jan Sokol: V zaměstnání člověk musí pracovat; to znamená, že vlastně nežije, protože svůj čas prodal zaměstnavateli. Zato po práci, ve volném čase, člověk začíná teprve žít jako člověk sám pro sebe a pro svoji rodinu.)
Prokleté pondělí?
Je fakt, že na pondělí u nás připadá nejvíc sebevražd (za což mohou muži, ženy si sahají na život každý den stejně). A že leden je nezdravý měsíc (obvykle v něm umírá nejvíc lidí).
Je fakt, že jsou naopak lidé, kteří pondělí milují, například průvodci po hradech a zámcích, pro které je to jediný den volna. Nebo redaktoři časopisů, které mají uzávěrku v pátek. Že správný básník, dejme tomu J.H. Krchovský, může mít světobol v pondělí stejně jako v pátek, v zimě nebo v létě.
Manažerské příručky tvrdí, že horší než pondělí je pro personál středa, protože jeden víkend je pryč a druhý stejně tak daleko. Američtí internetoví badatelé dospěli studiem blogů a facebooku k názoru, že pondělí mají lidé docela rádi, protože předcházející volno z nich pracovní proces nebo škola ještě nevyždímaly.
To jsou ty potíže s průměrem a s měřením, na jehož konci obvykle bývá nějaké "nej". Tak si vyberte.
Zahodit kalendář
Lifestylové časopisy ordinují proti lednovým chmurám dobrou večeři, zábavný film, návštěvu fitcentra a jiné hraběcí rady. Pomůžou maximálně jako placebo, kdoví jestli.
Nejhorší den přemůžeme jedině tak, jako kterýkoli jiný - tím, že prchneme před kalendářem. Ve světě upleteném z kontaktů a povinností nám v tu chvíli připadá, že utíkáme před samotným časem.
Zahodit kalendář, to je, oč tu běží. Proto Pavel Bém mizí do neznámých hor, Tomáš Halík do poustevny na Rýně, manažeři na ostrov, kde není mobilní signál. Každý, kam umí.
Kdo rutině kalendáře nezdrhne, musí se smířit s tím, že bude zprůměrován s ostatními. Devatenáctého ledna má být vyřízený. Pokud to přežije, bude na svatého Valentýna zamilovaný a na Silvestra rozjařený. A když vyhrajeme olympiádu: Kdo neskáče, není Čech. Opovažte se ten den truchlit. Dneska smíte. Tak si to užijte.
