Dobře ví, jak se zbavit vládce a dělá vše proto, aby to nepotkalo i jeho. Daniel Ortega, někdejší hrdina z lidu, revolucionář, který na konci 80. let pomohl svrhnout nenáviděný režim rodiny Samozů, utahuje v rodné Nikaragui šrouby.
Ve víkendových volbách počtvrté v řadě obhájil prezidentský post. Vítězství očekával. Ostatně pro ně udělal mnohé, ne-li všechno. Nechal zadržet přes tři desítky politických lídrů i sedm prezidentských protikandidátů, včetně favoritky Cristiny Chamorro, jejíž matka už jej jednou dokázala porazit. V kriminálech navíc stále sedí na 160 politických vězňů, svou činnost musela zastavit řada stran, občanských spolků i médií. Daří se naopak těm, která patří prezidentovi a jeho rodině. Není jich málo - z devíti televizních kanálů je takových hned osm.
Posel míru
Pro Nikaragujce to není nic neznámého. Něco hodně podobného už zažili za vlády pravicového tyrana Anastasia Samozy, který zemi ovládal skoro třicet let. Zbavit se jej přitom před čtyřiceti roky pomáhal právě Ortega: Přidal se k partyzánům, jimž se podařilo Samozu porazit, sám se pak stal prezidentem a Nikaragua nabrala kurs doleva.
Proměnila se tak v jedno z horkých míst studené války mezi Washingtonem a Moskvou - propukly tam totiž boje mezi vládními vojáky, které podporovali Sověti, a takzvanými Contras, pravicovými jednotkami, jimž s vyzbrojováním pomáhali Američané. Během několika let tehdy zemřely desítky tisíc lidí. Boje skončily až začátkem 90. let a prezidentkou se pak stala Violeta Chamorro - vůbec první žena, která dosáhla na nejvyšší post v Latinské Americe.
Ortega se pokusil vrátit v roce 1996 i v roce 2001, pokaždé ale neúspěšně. Změnil tedy image. Svlékl uniformu, vsadil na skromné oblečení a k levicové rétorice přidal odkazy na křesťanství - stal se "poslem míru", jedné z evangelikálních odnoží, jež jsou v Latinské Americe oblíbené.
Zabralo to a v roce 2006 se tak se svou manželkou znovu stěhoval zpět do prezidentského paláce. Od té doby si dává bedlivý pozor, aby to tak už zůstalo. Mimo jiné prosadil změnu ústavy, aby mohl kandidovat doživotně. V Nikaragui se tak lidé jeden druhého neptají "koho budeš volit?", ale zda vůbec k urnám půjdou. Protože neúčast je téměř jedinou možnou formou veřejného odporu vůči vládě. Právě proto k ní vyzývala i opozice: Buďte doma a celou tu frašku ignorujte, žádala.
Mnozí ji vyslyšeli. Opoziční organizace Urnas Abiertas uvedla, že hlasovat nepřišlo až osmdesát procent voličů. Naopak vládní údaje hovoří o tříčtvrtinové účasti. Nezávislá čísla se budou hledat jen těžko, mezinárodním pozorovatelům byl totiž odepřen vstup do země, stejně jako celé řadě novinářů, kteří museli zůstat na hranicích nebo letištích.
Z předvolebních průzkumů americké výzkumné společnosti Gallup každopádně vyplývalo, že Ortegovi v zemi fandí zhruba 19 procent lidí, zatímco 65 procent Nikaragujců by raději volilo "kohokoli jiného". Oficiální výsledky? Prezident podle nich získal 76 procent hlasů.
Na Olympu
Zahraniční reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Americký prezident Joe Biden, nikaragujské volby označil za "pantomimu" a prohlásil, že nynější dění volá po "diplomatických a ekonomických prostředcích". Tedy po sankcích.
Jenže Nikaragua je po Haiti druhou nejchudší zemí v regionu a další restrikce by její obyvatele těžce zasáhly. Navíc - jak ukazuje vývoj na Kubě a ve Venezuele -, ani sebetvrdší sankce nemusejí režim přimět k ústupkům, naopak jich může využít k svedení hospodářských problémů na "imperialistického nepřítele".
Ortega - slovy respektovaného politického analytika Raúla Ferra - díky nedělním volbám definitivně stanul na Olympu latinskoamerických autoritářů vedle jmen jako je Fidel Castro či Augusto Pinochet. Muž, který porazil diktátora, aby se jím sám stal, může být spokojen.
