Vztahy mezi telekomunikačními operátory a jejich zákazníky nejsou úplně standardní. Vlastně jsou dost nevyrovnané: pokud nejste zrovna hodně velká firma, souměřitelná se samotným operátorem nebo ještě větší, operátor se s vámi nebude bavit o tom, jak vaše vzájemné smluvní vztahy nastavit. Předloží vám své smluvní podmínky, a vy je můžete pouze akceptovat, tak jak stojí a leží, bez jakékoli výhrady či změny, nebo můžete jít. Nemáte ale kam, protože všichni operátoři postupují v tomto ohledu stejně. Pravdou je, že při tom počtu zákazníků, který mají, by jiný postup nebyl dost dobře možný.
Unijní právo, a s ním i naše právo, řeší tuto situaci stylem „něco za něco“: na jedné straně operátorovi umožňuje takovouto výjimku z obvyklého nastavení smluvních vztahů, jeho zákazníkovi to kompenzuje určitou zvýšenou právní ochranou. Ta spočívá třeba v tom, že když operátor sám o své vůli rozhodne o nějaké změně – třeba když zvýší cenu, nebo převede zákazníka na úplně jiný tarif – má jeho zákazník právo být o takovéto změně včas informován. A nejen to: pokud zákazník se změnou nesouhlasí, má právo dosavadní smlouvu ukončit k okamžiku platnosti nových změn. A to i v případě, kdy se jedná o smlouvu na dobu určitou, s tím že pro zákazníka je takovéto ukončení smlouvy bez jakýchkoli sankcí.
Zvýšená právní ochrana se týká ještě dalších věcí, a s časem se určitým způsobem vyvíjí. Konkrétně evropská směrnice o tzv. univerzální službě, která tuto problematiku řeší, se ve své novele z roku 2009 (která platí dodnes) přiklonila k tomu, aby se zvýšená právní ochrana automaticky týkala všech spotřebitelů (zjednodušeně: nepodnikajících fyzických osob), a volitelně také těch zákazníků, kteří spotřebiteli sice nejsou, ale sami se rozhodnou pro smluvní podmínky, které operátoři mají připravené pro spotřebitele.
Opět je to „něco za něco“: takovíto zákazníci, což typicky jsou nejmenší podnikatelé a živnostníci, se sami rozhodnou platit vyšší ceny „pro drobné zákazníky“, do kterých si operátor zakalkulovává i náklady na onu vyšší právní ochranu – aby se následně mohli těšit této zvýšené právní ochraně. U nás mnohdy ani jinou možnost nemají, protože na nižší ceny a vyrovnanější smluvní podmínky pro větší firemní zákazníky jednoduše nedosáhnou.
Co chtějí poslanci změnit?
Teď je ale v Poslanecké sněmovně na stole návrh, který by princip „něco za něco“ změnil na princip „něco za nic“. Tedy: první „něco“ pro operátory, zejména v podobě možnosti diktovat si své smluvní podmínky a práva jednostranně je měnit, by zůstalo zachováno, zatímco druhé „něco“, v podobě zvýšené právní ochrany, by bylo notně redukováno. V určité okleštěné podobě, jako „aspoň něco“, by zůstalo pro spotřebitele, zatímco pro nejmenší podnikatele a živnostníky, kteří spotřebiteli nejsou, by zůstalo jen „nic“.
Konkrétně třeba samotné právo předčasně ukončit smlouvu na dobu určitou (§63/11 zákona č. 127/2005 Sb.) by se nově týkalo jen smluv, uzavíraných se spotřebiteli. Dosud se týká všech zákazníků, přesněji tzv. účastníků. Či právo dostat úplné informace o nabízené službě, je-li její poskytování sjednáváno „na dálku“ (§63/9), by se nově týkalo také jen spotřebitelů. Či právo být včas upozorněn na automatické obnovení smlouvy by nově měli také jen spotřebitelé (§63/10).
Všechny tyto „redukce jen na spotřebitele“ jsou ale ve sporu s požadavkem evropské směrnice (pro Česko závazné), která chce, aby smluvní podmínky pro spotřebitele byly dostupné i pro ty, kteří spotřebiteli nejsou, ale dobrovolně se pro ně rozhodnou.
Čí názor má mít navrch?
Ještě větší rozpor s unijní směrnicí je ale u možnosti ukončení smlouvy (včetně smlouvy na dobu určitou), pokud zákazník nebude souhlasit se změnami smluvních podmínek, které jednostranně zavedl operátor. Zde evropská směrnice o univerzální službě, a to již ta původní z roku 2002, stejně jako ta novelizovaná z roku 2009, hovoří jasnou řečí: tuto možnost mají mít všichni tzv. účastníci. Tedy všichni, kteří mají s operátorem uzavřenu nějakou smlouvu. Bez rozlišování spotřebitelů a těch, kteří spotřebiteli nejsou. A bez dalších upřesňujících podmínek, jako třeba že musí jít o „podstatnou změnu smlouvy“. Protože kdo by takovouto „podstatnost“ v běžné praxi posuzoval?
Nicméně popisovaný návrh našich poslanců jde ještě mnohem dál: kromě toho, že vyřazuje ze hry i ne-spotřebitele (tedy zejména drobné podnikatele a živnostníky), oklešťuje ochranu i samotných spotřebitelů. Právo ukončit smlouvu bez sankcí totiž chce svázat s tím, že jde o „podstatnou změnu smlouvy vedoucí ke zhoršení postavení účastníka“.
Teď si to ale představte v praxi: operátor svému zákazníkovi změní jeho dosavadní tarif na nějaký jiný. S jiným (větším) objemem služeb, ale zato dražší. Operátor to zcela určitě bude prezentovat jako významnou výhodu pro zákazníka a zlepšení jeho postavení. Ale zákazník to bude vidět opačně.
Dnes, podle současné právní úpravy, má „navrch“ názor zákazníka: stačila samotná změna (přesněji: jedna z těch explicitně vyjmenovaných v zákoně)‚ aby zákazník měl právo smlouvu ukončit, a žádná marketingová rétorika operátora to nemohla změnit. Teď bude mít navrch naopak názor operátora. A zákazník, který si bude myslet něco jiného, s ním bude muset jít do sporu. Teprve pokud neuspěje, bude jejich spor řešit ČTÚ.
To je ale postup, který mnohé zákazníky rovnou odradí od myšlenky nenechat si jednostrannou změnu od operátora jen tak líbit.
Možnost odchodu má zůstat jen spotřebitelům
Další problém je pak v tom, že celá možnost ukončení smlouvy (při změně smluvních podmínek), navíc okleštěná dle popisu výše, by nově (podle návrhuposlanců) měla být dostupná také již jen pro spotřebitele, a nikoli pro ostatní účastníky. V příslušném paragrafu (§63) to sice takto uvedeno být nemá, ale bude to vyplývat ze souběhu s jiným omezením: samotné právo ukončit smlouvu (při změně smluvních podmínek) totiž nemá být vázáno jen na onu již zmiňovanou „podstatnou změnu smlouvy vedoucí ke zhoršení postavení účastníka“, ale také na to, že účastník má ve své smlouvě uvedenu sankci pro případ předčasného ukončení smlouvy.
To rázem znemožňuje okamžité ukončení smluv na dobu neurčitou, kde žádné sankce z principu být nemohou (a zákazník tam musí dodržet celou výpovědní lhůtu). Jenže ono se to bude týkat i smluv na dobu určitou, které uzavřel někdo, kdo není spotřebitelem. Protože on má nově přijít o možnost předčasného ukončení smlouvy na dobu určitou (tato možnost má být nově dostupná jen pro spotřebitele). A tak si operátor jistě dá pozor, aby ve smlouvě takovéhoto zákazníka již nebyly uvedeny žádné sankce pro případ, který nemůže nastat.
Sečteno a podtrženo, naši poslanci se vydali cestou, která jde poměrně flagrantně proti požadavkům evropských směrnic (které jsou pro nás závazné). Přitom způsob, jakým tak činí, jde celkem jednoznačně vstříc zájmům telekomunikačních operátorů, a v neprospěch jejich zákazníků. Proč tomu tak je, si lze jen domýšlet.
Ale upozornit je třeba i na to, že sami poslanci se svého postupu již jednou zalekli. To když 20. června letošního roku předchozí návrh sami stáhli ze třetího čtení (a poslali znovu do čtení druhého) právě kvůli tomu, že významně mění (zhoršuje) pozici právě drobných podnikatelů a živnostníků.
Dalo se tedy předpokládat, že své původní návrhy nějak přehodnotí – ale stal se pravý opak. Poslanci (na Hospodářském výboru) dokonce celý problém ještě eskalovali: novou verzí svých pozměňovacích návrhů chtějí ještě dále zhoršit postavení spotřebitelů i drobných podnikatelů a živnostníků (výše popsaným způsobem). Tím by se ale dostali do ještě většího a flagrantnějšího rozporu s požadavky evropských směrnic.
Že by jim to nijak nevadilo?
Článek vyšel 9. září 2014 v sesterském deníku Insider.
