Milujte se, pravdy každému přejte, stojí vytesáno na pomníku mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí. "Pravda" je pro společnost, která má s tou před šesti staletími už málo společného, nejsrozumitelnějším kazatelovým poselstvím. Zlořečný je ten, kdo pro skývu chleba opustí pravdu. To chápeme, (ne)zpronevěřit se svému přesvědčení je běžně zažívaná situace.
Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie… Tohle už je složitější Hus. "Věrní křesťané"? Ne, většina obyvatelstva se věčného odloučení od milosti Boží opravdu neděsí, jejich životy se ubírají jinudy.
Jenže Husova pravda nebyla světská, ale právě a důsledně náboženská. Pro lidi nevěřící v Boha tak trochu nepoužitelná. Může snad ten, kdo nevěří, porozumět, co mistr myslí "smrtí duše"? A děsit se, že jí podlehne?
Táboritský komunismus
Když se ze skálopevného přesvědčení o pravdě, z držení a obrany pravdy vycedí pokorná zbožnost, zavání to průšvihem. Z pravdy se snadno stává sobecká "moje pravda", pravda se mění v čísi majetek. Na "naší pravdě" se pak rázem dají stavět nové, lepší světy - a pálit starý řád, který pravdu "neměl". Mnoho zločinů v historii lidstva bylo spácháno ve jménu pravd tohoto typu.
K výtečným praporečníkům pravdy jako Jan Hus se dobře hlásí, ale také se bohužel dá až příliš dobře mávat jejich odkazem. Jen pár let po Husově smrti propuklo zabíjení a loupení ve jménu "pravdy" - pravé husitské víry. Tvrzení husitských kazatelů "nebudete-li páliti, sami budete páleni" určilo atmosféru doby. Města hořela oficiálně proto, aby špatná víra byla vyvrácena do základů, ale tam, kudy husité prošli, se nerodili věřící obrácení na novou víru, protože husitské řádění často nikdo nepřežil, píše Pavel Kosatík o roce 1420 v knize České okamžiky.
O 529 let později, na IX. sjezdu KSČ, šéfideolog Václav Kopecký aktualizoval: Když my, komunisté Československa, vedeme naši zem vpřed k socialismu, pomáhá nám při tom významně revoluční duch našich národních dějin, odkaz bojovníků táboritského komunismu. Tehdy nebyly ještě dějinné vývojové podmínky zralé pro to, aby šlechetná idea Tábora zvítězila. Dnes pro to podmínky jsou. Byly vytvořeny historickým vítězstvím Sovětského svazu nad německými fašistickými křižáky. (Bouřlivý potlesk.)
Za nic z toho Jan Hus nemůže. Byl by nesmysl tvrdit, že jeho soukromá vzpoura předznamenala táboritský nebo jiný komunismus. Ale jde o varování, jak je kategorie pravdy-majetku zneužitelná. Jak působivým nástrojem při nastolování světlých zítřků může být. Pokud je na rubu pravdy nenávist.
Když sledujeme "vítězství ve jménu pravdy", což byl svým způsobem třeba i rok 1989, je namístě obezřetnost. Nápis "Pravda vítězí" je její chválou, ale prezidentská standarta neoslavuje pravdu se zlatou medailí na krku. Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky, říká Hus v dopise z Kostnice. To je zásadní morální postoj a pramen vnitřní síly, ne poukaz na "vítězství" v závodu na 100 metrů. Jenže "majitelé pravdy" to tak bohužel často berou.
Kazatelé
Způsoby hlásání pravdy se rapidně proměnily. Tak, že to nemohlo nezměnit i pravdu samotnou. V 15. století byli hlavním médiem kazatelna a kazatelé, tedy Jan Hus sám. Dnes může kázat úplně každý, stačí mít například účet na Facebooku. Podle toho to vypadá. Výsledkem není ani tak poznání pravdy, ale, jak píše Dostojevskij, "špína dojmů".
Pravda, pro kterou by se dalo nadchnout a za níž by se dalo trpět, se hledá čím dál obtížněji. Tedy pokud nejste fanatik. Pochybující člověk bloumá v supermarketu pravd mezi plnými regály, každý den čerstvé zboží.
Pravda je v permanentní slevě, slovo "pravda" zlacinělo. Je pravda, že byl novinář fascinován nacismem, že letadlo sestřelili separatisté, že nám hrozí příliv uprchlíků, že za všechno může Havel? To je úroveň, na kterou "boj za pravdu" klesá.
Kolují samé rozmlžené pravdy s malým p. Určitě je to lepší, než kdyby Facebook patřil militantním husitům, kteří se tu budou jménem svaté pravdy svolávat k plenění klášterů. My pro změnu míříme k nebezpečnému stavu "bez pravdy". Netušíme, která pravda bude v nabídce zítra, která bude pozítří vypadat jako vítězná a koho kdo proč prohlásí za kacíře. Znejistění je určující stav.
Pocit, že takhle to dál nejde a že se blíží soudný den (což ostatně káže spousta virtuálních mistrů) se dnes šíří z opačného konce než v roce 1420. Pravda není jiná než byla doteď, není jakoby žádná.
