Mám radši slovo prázdniny než slovo dovolená, nemám rád zákazy, a tedy ani dovolování. Ale slovo prázdniny má v sobě taky past, past prázdnoty, jako bychom bez školy a práce byli snad prázdní. Možná ale vystihuje přesně, že o prázdninách máme šanci naši pracovní či učební "plnost" vyprázdnit a otevřít se něčemu jinému, co běžně nezažíváme.
Jeli jsme nedávno se ženou autem nahoru podél Vltavy, měli s sebou kola a paddleboardy, spali nadivoko, vždycky někde u lesa, mimo lidi, kde nebyl zákaz, a pak se vydali na přehrady a jezdili. Na takovém auto-kolo-paddleboardo-čundrování hodně vidíte, zažíváte jistou míru nepohodlí a nezajištěnosti. Třeba musíte denně hledat, kde se vyspat, protože v okolí přehrad je to zakázané, pokud nejste v kempu. Ta nezajištěnost je ale velmi úlevná, máte radost, když najdete místo, kde jste sami a je to tam (když odmyslím komáry) krásné. Čaj si uvaříte na benziňáku a jdete spát.
Na paddleboardy se u přehrad (Slapy, Orlík, Lipno) dá obvykle nastoupit hlavně v kempech. Zaplatíte, dojedete blízko k vodě, nemusíte SUPy tahat moc daleko, a jakmile odrazíte od břehu, máte před sebou tak sedm hodin volnosti (a taky námahy, protože teď hodně fouká).
Kempy jsou zajímavé, velkostany, přívěsy často s parabolou, před nimi stolečky a skládací křesílka. Dopoledne vidíte dvojici, jak sedí u stolku a kouká beze slova na vodu, pak se večer vracíte a ti dva tam stále sedí a hledí na vodu. Zažívají prázdniny, prázdno, nepovinnost, nedělají skoro vůbec nic a mají k tomu pohodlí srovnatelné s domovem. Kdosi o tom psal jako o svého druhu "zenu", o meditaci, při níž se řeší nějaký zdánlivě nesmyslný kóan (mám vstát a jít do vody? mám vstát a otevřít si pivo?).
Po přehradovém migrování jsme jeli za vnoučaty na tábor. Připravuje ho mnoho let parta vodáků na kraji lesa a u malé říčky v jižních Čechách. Spí se ve stanech, vaří ve společné polní kuchyni, dospělí pro děti připravují dvoutýdenní hru (letos Lovce mamutů). Mám okolo sebe několik lidí, kteří děti posílají na podobné tábory, některé skautské, jiné soukromé, jako je ten zmíněný "mamutí".
Olympiáda na gauči a s pivkem
Takový způsob léta a prázdninování se mi zdá velmi přínosný. Žijeme, ať chceme či nechceme, velmi stereotypně. Škola, práce, neustálé opakování úkonů, do toho snaha si život maximálně zjednodušovat, přirozený odpor ke složitostem, nečekanostem, rychle postupující automatizace domácností, ale především to úmorné opakování, jak se dny jeden druhému podobají a jak to člověka dokáže ubíjet, nemá úniku.
Do toho ty naše milované, návykové, civilizační oblbováky, televize, ze které je v mnoha rodinách pevná součást dne, patří jí večery. U mladších jsou to počítače a na nich den co den sledované seriály. Alkohol, zabiják, který se stává průvodcem a řešením nudy. Uzavřenost v bytech a domovech, která se nebývale umocnila během pandemie covidu.
Tohle všechno u mnoha z nás provází mor nekreativity, netvoření, nemyšlení. Pravidelnost, zavedený betonový rytmus vede k myšlenkové rezignaci, ke konzumu reality, konzumu toho, čemu jsme si zvykli říkat zábava, i když nás mnohdy nebaví (kolik lidí u telky či seroše usne). Typická je v tom olympiáda, jak lidé sedí doma u obrazovek a sledují světové výkony jiných, u ruky chipsy, vínko, pivko.
Do toho jedou reklamy, vůbec si neuvědomujeme, jak se topíme v rozlehlém oceánu reklam, jak nás to podprahově mění, ovlivňuje, jak kvůli reklamám víc a víc chceme, "potřebujeme", jak věříme, že bez té či oné novinky "nemůžeme žít", jak trpíme tím, že ji nemáme. A tohle mechanické všudypřítomné oblbování s námi prožívají děti. Jinak než my, s mobily v ruce, ale stejně únavně a stejně opakovaně.
Potom takový tábor, kde chybí reklamní masáž, televize, elektrický sporák, myčka, topinkovač, džusovač, vysavač, wifina, klimatizace, splachovací záchod, sprcha, kde na vás většinu dne útočí roje komárů (protože je letos díky bohu opravdu hodně mokro), kde najednou po bouřce stoupne voda v říčce a odnese vám molo, kde jste se myli, dokonce musíte být připraveni přenést stany někam výš, to je změna. To jsou velmi plné, velmi odlišné, nepohodlné, šťastné prázdniny.
Prázdniny v tlupě
Na táboře Lovců mamutů děti neustále něco podnikají, vyrábějí, dělají něco, co během roku dělat nebudou. Nejde o soutěž, soutěžit musí ve škole pořád, systém je vede k soutěži a obdivu k těm "prvním", nejlepším. Tady ne, tady musí dělat věci společně, pomáhat si. V noci jdou samy do lesa, překonávají strach a jsou pyšné, že ho překonaly.
Pro dospělé je to taky mimořádně dobrá doba, vymýšlejí program, žijí najednou opravdu úplně jinak, navíc se ocitli v tlupě, jako jsme dříve žili v tlupách, musejí spolu v tlupě vyjít, musejí si rozdělit, co kdo bude dělat, ale nikdo nikomu nic nenařizuje, a přece to nějak funguje. Vaří se v kamnech, která si táborníci sami postavili, topí se dřevem, které si po dohodě s hajným přitáhli z lesa, rozřezali a naštípali. Pije se voda ze studánky, která se musí nosit (vozit na dvoukoláku) z poměrně dost velké dálky.
Srovnejte to s běžnou dovolenou někde v kempu, penzionu, hotelu. Tam jste zase "skoro doma", nic moc se nemění. Pro mnohé pravá dovolená nastane tehdy, když je to tam dokonce "lepší než doma", "komfortnější než doma". Kvalitnější koupelna, dokonce s vířivkou, pohodlnější postel, větší televize, silnější wifina, výborná kuchyně, protože si samozřejmě nevaříte, to by přece nebyla dovolená. Někde dělá program delegát či delegátka, je to celé dopředu připravené, nic vás nesmí překvapit a musí to být, děj se co děj, zábava.
Nekritizuju to, ostatně jsem to sám nikdy nezažil. Jen se mi zdá, že prázdniny, refresh, odpočinek, jsou spíš to druhé. Pro děti i pro dospělé. Forem nezajištěných prázdnin je mnoho, putování na kolech, přechody pohoří se stany, pěší poutě například. Je povzbudivé, že hodně lidí, hodně rodin i jednotlivců tenhle druh volna a relativní svobody pěstuje.
