Listopad 1989
Jiřina přichází v prvních dnech studentské stávky na Filozofickou fakultu UK - sebevědomě míří do největší auly, tehdy Stodevítky, pozdravit studenty. Nevypadá překvapeně, říká jen, že je ráda, že se revoluce dožila.
U dveří si ta elegantní dáma odloží gumové rukavice, kýbl a mop, aby pak mohla dokončit úklid. Když vidí naše rozpaky, s úsměvem řekne, že žádná práce přece nesmrdí!
Květen 1996
Jiřina plave v termálních lázních v Budapešti. Pochvaluje si, jak se jí pěkně učí na Středoevropské univerzitě a jak se nám povedl seminář Rady Evropy pro mladé diplomatky, na který jsme využili Centrum mládeže na Dunaji. Obdivuju ji, v jaké je formě, plave energicky a v přestávkách se vrací k semináři. Hele, řeknu ti jenom tolik - ty mladé holky si prostě musí víc důvěřovat.
Na dotaz, jak to dělá, že pořád vypadá tak svěže a mladě, řekne - jóóó, holčičko, na tom se musí pracovat. Každé ráno rozcvičku a uvidíš! Občas mě pak kontroluje a s výkonem není spokojená.
Listopad 1999
Jiřina si s úsměvem čte výzvu bývalých studentských představitelů "Děkujeme, odejděte!", ve které žádáme Miloše Zemana a Václava Klause, aby zrušili nemravnou takzvanou opoziční smlouvu a podali demisi.
To máte pěkně sepsané, říká pobaveně - ty si myslíš, že se s vámi ti dva budou bavit? Nebudou, nebudou, ještě se vám vysmějou!
Na demonstrace ale pilně chodí a nikdy se nezapomene zeptat, jestli něco nepotřebuju.
Únor až květen 2003
Jiřina s námi jezdí v rámci kampaně ANO pro Evropu před referendem o vstupu České republiky do unie. Jede, kam je potřeba, nevybírá si velká města ani drahé hotely. Bere to, co je.
Publikum si vždycky získá - začne vtipem o tom, jak zakřivený má být banán, a pak řekne - a o tom to holenkové vůbec není. Mluví o Evropě a jak to tam bude dobré a uzavře povzbudivě - musíte ovšem ten zadek zvednout a jít hlasovat, víte?
Říjen 2003
Jiřina je dojatá a laskavě pohovoří o významu manželství na naší svatbě s Peterem, kterému přijela na návštěvu snad půlka irského ostrova. Pak do mikrofonu řekne něco o domově pro seniory, to víte, peníze se vždycky hodí, popadne igelitovou tašku, oběhne stoly a během chvilky vybere 72 000 korun mezi svatebčany. Jiřina je s průběhem svatby velmi spokojená.
Až později se od irských příbuzných dozvíme, že si mysleli, že přispívají novomanželům na oběd, snad nějaký český zvyk? Vždycky se mě pak na moji šikovnou přítelkyni v Dublinu vyptávají a obdivně pokyvují hlavou. Ta by se nám tady hodila!
Březen 2009
Jiřina nás s televizním štábem vítá doma v Klimentské, budeme točit o ženách, proč jich je v Evropě víc vidět ve veřejném životě, jak mladé Češky povzbudit, aby si k rodině a profesi ještě přibíraly zájem o politiku.
Když se prodereme přes stohy novin a časopisů a rozečtených knih ke křeslům, do nichž nás pan režisér chce nainstalovat, Jiřina vyskočí a začne prostor přerovnávat. Prosím tě, nechceme přece vypadat jako nějaké praštěné intelektuálky, viď? Usedne spokojeně, až když vypadáme jako dvě hospodyňky u kávy.
Duben 2014
Jiřina čile pobíhá ve zmíněném bytě, vyprávíme si kdo, co, kde, vaříme si čaj, povídáme, povídáme, málem zapomenu, že jsem přece přišla pro nějakou Jiřininu fotku do svých Deníků: vycházejí na podzim, pamatuješ?
Co bych ti tak dala, já na těch fotkách vypadám nějak divně vždycky. Ale nevypadáš. Ale vypadám. Ale nevypadáš. Já tě tam chci mít, jsi pro mě důležitá!
Nakonec vybíráme nádhernou fotku: Jan Dobrovský a Jiřina Šiklová v redakci nových Lidových novin a pod tím rukou "Reportéři Jerusalem Post čekají na pogrom" - a ona se zakucká smíchy.
Září až listopad 2019
Jiřina poctivě chodí na všechny ty konference a semináře a představení knih a promítání dokumentů a ochotně dává rozhovory k 30. výročí sametové revoluce. Nehraje přitom žádnou roli - hrdinku ani oběť.
O Chartě 77, o samizdatu, o kamionu, o vězení, o uklízení mluví věcně, stejně jako o zakládání gender studies, o ekologii, o tom, že demokracie tady není jednou provždy, je potřeba ji bránit.
Baví ji být mezi lidmi, kteří to prožívali s ní, radostně vítá přátele, dlouho neviděné, příhody vypráví nejčastěji ty veselé, zábavné, jakoby uvnitř prostě vždycky věděla, že všechno dobře dopadne.
Svoje zásluhy spíš umenšuje, raději říká My než Já, raději Být než Mít. Usmívá se potutelně, když se ptají, proč nechtěla do politiky, proč se raději věnovala psaní, přednášení a studentům.
Když se v nějaké přestávce ptám, jestli měla strach, že by ji politika změnila, na chvíli zvážní - to bohužel nevíš nikdy, co to s tebou udělá, myslím, že jsem se rozhodla dobře!
Květen 2021
Jiřina vypadá nádherně.
Na pohřeb Ivana Havla si vzala hedvábnou halenku, tu slavnostní, a chlubí se, že sukně je snad ze svatby a podívej, jak jsem se do ní vešla. Musím zase začít cvičit a plavat, v tom covidu jsem zhubla až moc a ty svaly ochablé, to víš, projdu se kolem Klimentské a to nestačí. Taky bys měla, kriticky si mě měří - uděláme si plán.
Soucitně se dívá na Dagmar Ilkovičovou - Havlovou, naši milovanou Dášu, pak si "my holky" sedáme v krematoriu do druhé řady hned za ni, aby věděla, že nás tam má. Dana Němcová, Jiřina Šiklová, Olga Sommerová, Jitka Vodňanská, Alena Paloušová. Díváme se nahoru na rakev, ve které leží Ivan a nejde nám to do hlavy.
Toho jsem měla vždycky nejraději, říká mi Jiřina - a já musím souhlasit.
Jedny z posledních fotek Jiřiny budou od Ondřeje Němce z toho dlouhého dne, z bytu na Rašínově nábřeží - prožila tam tolik dobrého i zlého, když ještě žili Václav a Ivan - teď spolu procházíme tím krásným, rozlehlým bytem, zapadá slunce a my cítíme, že něco končí.
Jiřina se mě přidržuje a já mám pocit, že bych ji mohla lehce zvednout. Zamyšleně se dívá na Ivanův stůl, všechno zůstalo na svém místě. Poprvé v životě vidím Jiřinu zamlklou, tichou.
Doufám, že teď ví, jak hodně jsme ji měli rádi. A jak moc nám bude chybět.
Autorka, mluvčí stávkujících studentů z roku 1989, je diplomatka a vysokoškolská učitelka.
Miloš Rejchrt: Řvali na ni čím dál vztekleji. Neustoupila
V roce 1988 komunisté po mnoha letech zase uznali 28. říjen za státní svátek se vším všudy. Aby ale jejich laskavosti nezneužili všelijací ztroskotanci a zaprodanci k nějakým svým oslavám, pozavírali je na dvakrát 48 hodin.
Ve vazební věznici v Ruzyni bylo narváno, na celu pro dva se nás muselo vtěsnat sedm. Na chodbě nás bachaři v jednu chvíli nechali stát čelem ke zdi, ale to množství nestačili uhlídat, takže jsme viděli, jak mužové v civilu rázně vedou po chodbě Jiřinu Šiklovou.
Ta ale zpomalila a jednoho z nás - myslím že Jiřího Rumla - pohladila po tváři. Hned se strhl estébácký řev, že tohle bylo naposled, a vyndejte ty ruce z kapes, když s vámi mluvím! Nevyndala, oni zesilovali hlas, ona mlčela, napětí stoupalo.
Tohle si ti nadsamci nenechají líbit, říkal jsem si v tu chvíli, to je pro ně příležitost, aby předvedli, kdo že tu má vedoucí úlohu. Nepředvedli nic, zůstalo u vyhrožování. Kamsi ji dostrkali, pokračování to mělo jako u nás všech, po čtyřech dnech a nocích ji pustili.
Šiklová, ta věděla, kdy co a jak. Například věděla, jak cenné je někdy pohlazení a kdy je správné nevytáhnout ruce z kapes. Přítelkyně naše i učitelko, díky!
Autor, chartista a disident, je evangelický duchovní.
