Úterní zpráva: Ministerstvo školství jedná s kontrarozvědkou o tom, jak vyučovat moderní dějiny. Celá záležitost, kterou vyvolala poznámka pod čarou ve výroční zprávě Bezpečnostní informační služby, je zatížena nedorozuměním; ale vypadá to, že by se ho mohlo podařit seškrabat, ku prospěchu vzdělanosti.
BIS ve své zprávě poznamenala: "Sovětský svaz prohrál studenou válku, ale sovětskou propagandu nikdo neporazil a její kontinuální vliv nenarušil. Moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, resp. literatury (národní obrození)."
To vyvolalo rozruch. Jednak proto, že veřejné hodnocení školní výuky nepatří mezi typickou agendu tajných služeb. A pak kvůli obsahu komentáře: jde o vážné tvrzení, hlavně v té části, která se týká historie.
Nemyslím si, že by dějepisáři museli čekat na to, až jim BIS otevře oči. O tom, že se dějiny nevyučují úplně šťastně - zjednodušeně: příliš Slavníkovců, málo 20. století -, se mluví dávno. Propírá se to jako problém v médiích, poukazuje na to i řada učitelů.
Na první pohled to tak nemusí vypadat, ale oni i "biska" říkají jinými slovy totéž.
Viz třeba mnichovskou dohodu. Komplikované, citlivé a politicky vytěžované téma je očividně - loňská připomínka 80. výročí to potvrdila - zatížené předchozími výklady a mýty. Plný vagon emocí. Tradiční "headliny dějin": Zůstali jsme sami, zradili nás. Měli jsme se bránit? Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně, volal lid. A tak dále.
Když se Mnichov má odvykládat ve škole a není dost vyučovacího času, musí se zjednodušovat, zkracovat. Není prostor na kontext, co bylo předtím (a potom), na zásadní kontext soudobého dění v Evropě, natož na reflexi toho, jak s "mnichovskou zradou" pracovala komunistická historiografie a propaganda. Dva měsíce by se dal v dějepise probírat jen "Mnichov v souvislostech". Fakta, příběh.
Protože nás, respektive učitele a žáky, ale tlačí čas, není divu, když se to bere trochu hopem. Setrvačnost, schémata a historie coby sestřih "klipů" se hodí jako urychlovače výkladu.
Primárně nejde o to, jestli se má o Mnichovu vyučovat podle "tradice", nebo podle historika Jana Tesaře, který ve svém díle mnichovské mýty a komplexy bourá. Mustr nerozhoduje, nezbytná je naopak dostatečná suma fakt zasazených do srozumitelných souvislostí.
Podle historika ÚSTR Vojtěcha Ripky je výuka dějepisu často přetížena obsahem, což učitele žene k tomu, aby jen předávali informace. Žákům pak často interpretují "svůj" pohled na dějiny, který si osvojí i žáci. Výstižné.
Vlastně o tom samém nešvaru, jen ve Spojených státech (kde ale nejde o problém se "sovětskou verzí"), mluví britský historik Tony Judt v knižním rozhovoru s Timothym Snyderem (u nás vyšel pod názvem Intelektuál ve 20. století):
"Nemůžete ve školách vyučovat americké dějiny tak, že žákům řeknete: Obecně se má za to, že v občanské válce šlo o zrušení otroctví, ale hohó! - věřte mi, že ve skutečnosti v ní šlo o něco úplně jiného. Chudáci v první řadě se pak jenom k sobě zmateně obrátí: Počkat, o čem to mluví? Jaká občanská válka? Kdy to bylo? Kdo vyhrál?"
Judt dodává: "Tyhle takzvaně kritické přístupy, míněné - buďme velkorysí - jako pomoc dětem v utváření vlastního názoru, jsou sebedestruktivní: místo pochopení rozsévají zmatek a zmatek je nepřítelem poznání. Než se může kdokoli vyrovnat s minulostí, ať je to dítě, nebo doktorand, musí vědět, co se vlastně stalo, v jakém pořadí a s jakým výsledkem."
Přeloženo do české praxe: "Vzdělávací obsah v dějepise je natolik předimenzovaný, že určitě nelze říci, že by na výuku moderních dějin, tedy řekněme na dějiny od počátku 20. století, případně dějiny po roce 1945, byl dostatek prostoru," myslí si náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.
To je chyba a to se dávno ví. Tak s tím něco dělejte!
Dějepis se u nás učí málo, někdy navíc špatně. Chce to víc - samozřejmě relevantních - fakt a příběhů (názory až pak), míň schémat, nebo dokonce klišé. Vést sisyfovský boj s "klipy": jak podotkl jeden z učitelů v reportáži České televize, někteří žáci například vědí, že se Jan Palach upálil (klip), ale už ne kdy, proč a co bylo dál.
Hybridní vidění světa. Alternativní fakta. Všechno, co se v médiích nedočtete. Není to pravda, ale mohla by být. Nestalo se to, ale na tom nezáleží, nebudeme slovíčkařit, hlavní je princip (čili náš názor). Jestli chceme před tímhle vším "ubránit knihovny" jako pevný bod před pádem do bažiny, musíme znát a zapojit historii.
Není žádný dějepis a dějebis, je jenom kvalitní dějepis. Myslím, že většina učitelů se neurazí, že jim tajní mluví do řemesla, ale pochopí, co tím biska chtěla říct.
