„Mezi zahraničními novináři, kteří byli koncem roku v Praze, panuje přesvědčení, že ať vyhraje volby kdokoliv, bude to jistě prezident proevropštější než Václav Klaus, což pro image naší země bude dobré. A skoro všichni dodávali, že už by taky konečně měla padnout současná vláda, protože tomu, co se v ní děje, už dávno nerozumí nejen politologové, ale ani antropologové," píše pro Aktuálně.cz v komentáři k zahraniční reflexi českých prezidentských voleb spisovatel a publicista Karel Hvížďala.
Snad větší a serióznější pozornost v posledních dnech roku věnovala západní evropská média 20. výročí rozpadu Československa než chystané volbě prezidenta.
Na těchto článcích ve staré Evropě je zajímavé, že řada autorů si všimla, že to, co o nás psali před dvaceti lety (Češi jdou západním evropským směrem a o Slovensku pochybovali, protože věděli, že tam existují autoritářská nacionalistická pokušení), už dnes neplatí.
Stejní autoři upozorňují, že tyto role si obě země téměř vyměnily: Slováci dnes zvládají volby a alternaci u moci a i premiér Fico se snaží být, či alespoň se tak tváří, evropským sociálním demokratem. Česká republika, zejména výroky prezidenta Klause, které jsou slyšet venku, ukazuje, že se prakticky ve všem vymezuje vůči Evropské unii negativně: Klaus už není euroskeptik, ale eurofob. Začalo to letos odmítnutím paktu o fiskální disciplíně a když se později hovořilo o rozpočtu, premiér vyhrožoval dokonce vetem, protože Česko je proti společnému evropskému rozpočtu, ale paradoxně zároveň žádá, aby byl co nejštědřejší. Asi takhle by se dal shrnout článek z pařížského Le Monde, který vyšel koncem roku.
Francouzský politolog Jacques Rupnik dodává, že ve vztahu k Evropské unii předvádí Polsko přesně opačný přístup a ukazuje, jak se chová sebevědomá středoevropská země v dobách evropské krize. A to, že se Česká republika stává pandánem Velké Británie, kde sílí hlasy po vystoupení z Evropské unie, oslabuje českou pozici, protože těžko může být vnímána v Evropě jako partner. Jen ti, co se zaobírají podrobněji zdejší situací, si všimli, že tentokrát prezidentská volba v České republice bude přímou volbou a že to vyplavilo na povrch řadu nepředvídaných okolností a úskalí a že k volbě dochází v době, kdy vládní koalice je v rozkladu.
Na to již upozornil rovněž před koncem roku ústavní filozof Jiří Přibáň z univerzity v Cardiffu z britského Walesu, který řekl: „Za takovéto situace by Ústavní soud zřejmě měl postupovat restriktivně a stížnosti zamítnout co nejrychleji, aby volba prezidenta proběhla v řádném termínu, protože jinak hrozí ústavní krize: jednalo by se o výkon pravomocí bez patřičné ústavní legitimity."
Takhle zasvěcené komentáře ale v západních novinách nenajdeme, protože o ně není zájem, stali jsme se nezajímavými, i když soukromě si někteří novináři zvláště z Německa a Rakouska uvědomují nejrůznější rizika. Off record třeba připomínají, že kdyby se dostal na Hrad Miloš Zeman, rozložil by sociální demokracii podobně, jako Václav Klaus rozložil ODS, což by mohlo být velmi nebezpečné: zvětšil by se prostor pro extremisty nebo by se mohla otevřít cesta pro novou opoziční smlouvu.
Zřejmě nejvěcněji a nejobsáhleji z toho, co jsem našel, se věnoval blížící se volbě nového prezidenta v naší republice švýcarský prestižní list Neue Zürcher Zeitung, který rovněž vyšel těsně před koncem roku s titulkem: Pražská prezidentská volba ohrožena, doprovozeným bigboardem Miloše Zemana s názvem Zeman na Hrad.
Článek rozebírá stížnost Tomia Okamury, upozorňuje na problematický způsob sčítání hlasů, který musel řešit Nejvyšší správní soud. Zároveň se pozastavuje nad 50 000 podpisy, které musí nasbírat kandidáti - ve srovnání se Slovenskem, kde stačí 15 000 podpisů, a Rakouskem, kde stačí 6000 podpisů, číslo neodpovídá velikosti České republiky a počtu voličů. I lhůty pro sběr a odvolání jsou podle komentátora neadekvátní. Prováděcí zákon považuje Neue Zürcher Zeitung za zmatečný. V závěru jmenuje oba nejsilnější kandidáty, pány Fischera a Zemana. U Fischera připomíná, že má na sobě „inkoustovou skvrnu" členství v KSČ a u Zemana zase to, že se odcizil sociálním demokratům a nemá signifikantní stranicko-politickou bázi.
Upozorňuje, že Zeman polarizuje českou společnost obdobně jako odcházející prezident Klaus, a píše: „Oba politici jsou symboly kartelizace moci v České republice na zlomu století. A jako silné osobnosti reflektují přání mnoha Čechů po výrazném vůdci v prezidentském úřadě, který ale nemá mnoho kompetencí."
Ostatní listy v závěru roku velice často - ať se jedná o britský seriózní The Guardian nebo německý bulvární Bild či o rakouský News - k většinou velmi krátkým článkům o chystané prezidentské volbě připojují fotografii Vladimíra Franze (Bild o profesoru Franzovi hovoří jako o Tattoo-Muži) a přebírají pouze zprávy ČTK, jako třeba rakouský deník Der Standard. Okrajově se o české volbě zmínil i britský Daily Express, který o Zemanovi napsal, že je nezajímavý favorit nefavorit.
Obsáhlejší a věcnější článek jsem našel v německém deníku Die Welt, který nejenže zveřejnil fotografie pana Franze, ale zároveň mu věnoval delší materiál. Text měl titulek „Tento celopotetovaný muž chce být českým Obamou". Když jsem zadal heslo „česká volba prezidenta 2013" do dvou nejprestižnějších vyhledavačů novin v sousedním Německu, Frankfurter Allgemeine Zeitung a Süddeutsche Zeitung, nevygenerovaly mi ani jeden text.
Mezi zahraničními novináři, kteří byli koncem roku v Praze, panuje přesvědčení, že ať vyhraje volby kdokoliv, bude to jistě prezident proevropštější než Václav Klaus, což pro image naší země bude dobré. A skoro všichni dodávali, že už by taky konečně měla padnout současná vláda, protože tomu, co se v ní děje, už dávno nerozumí nejen politologové, ale ani antropologové.
Připomeňme pro zajímavost, že již při minulé volbě v roce 2008 panovaly v blízkém okolí rozpaky a třeba saský deník Lausitzer Rundschau napsal: „Při pohledu ze zahraničí vypadal vývoj volby českého prezidenta poněkud nesrozumitelně. Nejasné se zdá hlavně to, proč se zákonodárci tak dlouhou dobu dohadovali o způsobu hlasování. Ten mohl být dohodnut předem při přípravných jednáních." To lze jistě říci i o současné situaci.
Jacques Rupnik pro Aktuálně.cz shrnul současnou reflexi naší situace těmito slovy: „Velké štěstí České republiky je v tom, že na chatrný stav místní demokracie, tedy na rozklad politického i stranického systému, není z venku moc vidět, a to ze dvou důvodů. Za prvé je tu daleko horší případ Maďarska, odkud v posledních dvou letech prakticky každý měsíc přicházejí nové a nové zprávy o porušování základních pravidel liberální demokracie. A za druhé je tu krize Evropy samotné, která řeší své problémy v souvislosti s eurem, Řeckem, Itálií atd., a tím pádem pozornost ke každodennímu provozu, byť znepokojivému, v České republice je mizivá, i když nebezpečí tu číhá. Kdyby byly rozloženy obě velké strany za situace, kdy na Hradě bude sedět muž s velkou legitimitou, bude mít jistě velkou chuť toho využít a zasahovat silně do politického pole. To by byl scénář znepokojivý, ale nelze ho vyloučit."
