reklama
 
 

Problém není milost pro T. Z., ale to, že ji desítky jiných nedostanou také

9. 6. 2016 15:30
Když je ze všech lidí, kteří přicházejí v úvahu, vyvolený jediný za půldruhého roku, bije to do očí: proč zrovna on?

Postupně vycházejí najevo podrobnosti ke druhé milosti udělené prezidentem Milošem Zemanem. Dostal ji muž, který trpí cukrovkou, je po amputaci části chodidla a hrozí mu další, dojíždí na dialýzu. Na druhé straně, má údajně patnáct záznamů v trestním rejstříku. Před několika lety si odpykal dva a půl roku za týrání manželky, bil ji opilý. Řídil bez řidičáku. Předloni nenastoupil do vězení, musela ho napřed zatknout policie. Prý také nespolupracoval s lékaři, což popírá.

Svou totožnost nechce T. Z. zveřejnit, protože se bojí reakce okolí. "Advokátka říkala, že novinářům se to nelíbilo, že jsem milost dostal, že prý jsem byl několikrát trestaný," vysvětlil MF Dnes. Má pravdu.

Podle toho, co víme, se T. Z. nejeví jako perfektní adept pro prezidentskou milost. Obzvlášť když se dávají tak výjimečně. Vážné zdravotní potíže se zdají být důvodem pro, osobní historie proti. Schází tu nějaké evidentní pokání, polepšený hříšník, který udělal tlustou čáru za temnou minulostí a i tím si mimořádné slitování hluboce zasloužil.

Ve zkratce médií a sociálních sítí to naopak vypadá, že Zeman dal milost recidivistovi a alkoholikovi, pravda, s cukrovkou. Dojem - nezaslouženě.

Souzení, jestli nějaká milost byla oprávněná nebo ne, má ale zásadní slabinu. Nedostatek informací a omezenou možnost proniknout do souvislostí, do myšlení aktérů - odsouzených, příbuzných, toho, kdo o milosti rozhoduje. Paradoxně je to podobná slabina jako u kritiky, která se snesla na norský Barnevernet (a Zeman patří k jeho nejhlasitějším odpůrcům). Také nevíme všechno, nemůžeme vědět. Úsudek si děláme na základě dílčích znalostí a z nich vyplývajících emocí.

A i kdybychom byli informovaní lépe: posoudit, jakou váhu má mít při udělování a zamítání milostí životopis dotyčného, jeho (nebo její) předchozí chování, to je zvenčí prakticky nemožné. Kdo si milost zaslouží a kdo ne, to musí - měl by - rozhodovat prezident případ od případu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Žádný manuál s parametry lékařských diagnóz, spáchaných činů a podobně na to neexistuje. Žádný povinný počet nasbíraných bodů jako u přijímaček. Milost se prostě udělí (ale o případech, kdy ne, se v drtivé většině nedozvíme) a nezbývá než doufat, že k tomu byly dost dobré důvody. Chápu, že je těžké takový princip vstřebat, ale tak to je, pokud má pravomoc milostí existovat a dávat smysl.

Tím není řečeno, že o udělených milostech se nemá polemizovat, že se nemohou kritizovat a nemá se zkoumat, jestli nebyly protekční, nebo dokonce korupční. Ale vždycky se bude narážet na neuchopitelnost, nezměřitelnost odpuštění. To je kategorie mimo paragrafy, nedá se hodnotit jako výkony vlády. Skrývá tajemství.

Zpět ke konkrétnímu případu: problém není v tom, že T. Z. dostal milost. Ale v tom, že ji jiní, desítky jiných nedostaly. Omilostněný se svým příběhem vyčnívá, protože se opravdu nechce věřit, že by se v českých vězeních, nebo justici vůbec (prezident může také zastavit trestní řízení) nenašly případy, které by nezasloužily milost také. Není správné, že milostí je tak málo, a ta nejnovější to opět vypíchla.

Podle statistiky Vězeňské služby bylo v českých kriminálech k 31. prosinci 2015 devět lidí starších 75 let, z toho dva odsouzení už překročili osmdesátku. Jistě, nic bližšího o nich nevím, ani za co sedí, ani jestli je na svobodě někdo čeká, a především jestli by o milost vůbec stáli. Je to jen příklad, jaké motivy může milost mít. Je jich řada. Když je ze všech lidí, kteří přicházejí v úvahu, vyvolený jediný za půldruhého roku, bije to do očí: proč zrovna on?

Ale takové už právo milostí je. Buď ho prezidentovi nechte a počítejte s tím, že ho bude (ne)využívat, jak chce, absolutisticky, anebo ho zrušte.

autor: Jan Lipold | 9. 6. 2016 15:30

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama